Rozhovor / DANIELA A LINDA DOSTÁLKOVÁ
Rozhovor s Danielou a Lindou Dostálkovou nielen o výstave CLAWS NOT MADE TO SHAKE HANDS WITH, ktorá sa nedávno uskutočnila v Novej synagóge v Žiline.
Foto: archív autoriek.
LH: Otvorili ste výstavu v žilinskej Novej synagóge tesne potom ako sa uvoľnila striktná karanténa, na Slovensko ste mohli prísť len na 48 hodín. Niekto počas toho obdobia povedal, že opäť žijeme dejiny. Ako ste prežili toto obdobie vy, premietlo sa to nejakým spôsobom do výstavy, alebo jej produkcie?
DLD: Ohlášení karantény přišlo právě den před plánovaným natáčením videí k naší výstavě nazvané Claws Not Made to Shake Hands With, kterému předcházely vcelku náročné produkční přípravy. Natáčení jsme se nakonec rozhodly zrušit. Svým způsobem to ale bylo osvobozující. Asi po týdnu volna jsme začaly promýšlet alternativní plán, jak se obejít bez domluvených aktérů a profesionálního ateliéru.
Takže jsme si v našem bytě zřídily provizorní prostor – byl to dost rozdílný způsob práce, především proto, že samy sebe obvykle nefotíme – doposud jsme pracovaly s pečlivě volenými protagonistkami.
Ke studiové práci jsme se pak znovu vrátily při natáčení videí, ale předcházela jí právě ta zkušenost provizorního ateliéru. Dlouho to vypadalo, že nebudeme moci osobně výstavu nainstalovat a to se nakonec díky otevření hranic těsně před výstavou na 48 hodin a úplně pak paradoxně v den vernisáže, podařilo.
Foto: archív autoriek.
Ste označované ako ekofeministky, celkovo máte blízko k aktivizmu v umení. Aj diela, ktoré vznikli pre výstavu v Žiline majú podobné východiská. Sú do istej miery aj pokračovaním vašej minuloročnej témy z výstavy Kampaň (Centrum pre súčasné umenie, Praha). Na otvorení ste spomínali, že sa nebránite tomu aby vaše diela použili napríklad aktivisti za práva zvierat pre nejakú mobilizačnú kampaň. Kedy ste sa viac vyhranili týmto smerom? Čo bolo pre vás v tomto smere formatívne? Spolupracujete už aktívne s nejakou ekoaktivistickou skupinou?
Naším dlouholetým plánem, který máme vždy na zřeteli při rešeršování a přípravě nových děl je představa, že mohou sama o sobě zároveň fungovat jako aktivistická kampaň. Vyžadovalo určitý čas, abychom zjistily, zda je to vůbec reálné. V současné době o takovém využití jednáme.
Pozicí žen a zvířat se zabýváme od nepaměti, jen jsme se dlouho dostávaly k tomu, a stále to vyhodnocujeme, jak ji komunikovat. Diskurz se za tu dobu v současném umění několikrát změnil a my pozorujeme celou řadu arbitrů, kteří hlásají jaké formy aktivismu mají relevanci a jaké ne. Takže když se vrátíme k tomu, jak pracujeme: chceme být radikální, ale zároveň chceme dát prostor diváku, aby v našem díle tu radikalitu sám našel. Jak reaguješ, když se před tebou na sociálních sítích začne přehrávat video z jatek? Troufáme si říct, že není mnoho lidí, kteří mají odvahu jej celé shlédnou, naopak raději zvolí například příběh pelikána, kterému rybáři rozmotali zobák uvězněný do plastového odpadu, protože tam je šťastný konec. A to je škála, na které se pohybujeme.
K tématu jsme se dostaly především díky kampaním anarchistické skupiny Bite Back, které mají zcela výlučně dokumentární charakter přímé akce. Je z nich velmi patrné velké nasazení, členové skupiny často překračují zákon – na obálce stejnojmenného časopisu jsou vyobrazeni v černých kuklách, v náručí drží zvířata zachráněná z laboratoří nebo dokumentují celé scenérie, od zdemolovaných krmelců v lese, po torza ohořelých dodávek zaparkovaných před masokombináty. Jejich forma komunikace nás velmi zasáhla, o to víc nám přišlo šokující, když jsme rešerši materiálů této a jim příbuzných aktivistických skupin poprvé veřejně sdílely v jedné zahraniční instituci zhruba před pěti lety – většina našich kolegů naši prezentaci považovala za velice zábavnou. Byl to tentýž pocit, jaký asi můžete mít, když ve filmech z padesátých let sledujete matku u kolébky se spícím dítětem se zapálenou cigaretou a mnoho dalších situací, které se jsou z dnešního pohledu neakceptovatelné a dělí je skutečně tenká hranice. Přesně tato podoba absence pochopení a empatie nás nutí se ochranou zvířat systematicky zabývat.
Vo výstave sa zaoberáte aj genderovými témami, z vášho pohľadu majú muži viac izolovaný a heroický prístup, ktorý je problematický pri vylepšovaní vzťahov medzi človekom a zvieraťom, naopak ženy podľa vás vedia so zvieratami nadviazať vzťah lepšie, sú viac otvorené, starostlivé. Je vaším cieľom ženy viac emancipovať v aktivistických hnutiach?
Dichotomie mezi myslí a tělem, zvířetem a člověkem, organismem a strojem, veřejným a soukromým, přírodou a kulturou, mužem a ženou, primitivním a civilizovaným jsou neustále ideologicky zpochybňovány. Naším cílem je především zprostředkovat všem, co jsou ochotni naslouchat, že péče a zájem mohou mít různou podobu. A že je zcela legitimní si najít svou vlastní cestu, jak ji realizovat.
V textoch katalógu k výstave v Žiline stierate rody aj druhy – chcete aby nebolo jasné či to píše žena, muž, zviera….Píšete tam o novom vzájomnom „ochočení“ medzi človekom a zvieraťom. Ste aj vy nové „ochočitelky“?
Určitým klíčem k uchopení výstavy je pro nás autorský text, který jsme se pokusily volně sestavit tak, aby nebylo zcela jasné, z jaké pozice jsou popsané situace adresovány. Rozhodly jsme se tak postupovat především i při obrazové reprezentaci, ve snaze vymítit zakořeněnou hierarchii člověk/zvíře, protože člověk je tím, kdo je přesvědčen o tom, že tuto hierarchii definuje. Věříme tomu, že dějiny domestikace již nelze vnímat jako jednosměrný vývoj, ale v interakci se zvířetem dochází k vzájemnému ochočení.
Foto: archív autoriek.
Ste sestry a pracujete dlhodobo ako dvojica – diela neoznačujete, kedy ste pochopili, že je to pre vás dôležité a že to tak chcete?
Náš život, stejně jako naše praxe byly vždy velmi provázané, ale to, že jedna druhou doplňujeme zásadním způsobem jsme si uvědomily díky spolupráci na knize I Was Not Able to Visit the Entire Show v roce 2015, což byla hra pro dva herce a chór s předpokladem scénického ztvárnění v galerijních institucích. Důležitá pro nás byla také Výstava, ke které nás oslovil Marek Pokorný, po níž nás následně přizval k tomu, abychom se podílely na ideové koncepci PLATO Ostrava v prostoru bývalého hobby-marketu Bauhaus.
Žijete v Prahe, máte silné zázemie v Poľsku, máte za sebou rôzne medzinárodné rezidencie, učenie, ste kurátorky v galérii PLATO v Ostrave. Kde sa momentálne najlepšie cítite a čo vás najviac zamestnáva?
V posledních letech nás nejvíce zaměstnává naše umělecká praxe, ale určitě pro nás má smysl právě širší propojení všech aktivit, které zmiňuješ.
Je niečo, čo vás v súčasnej umeleckej prevádzke naozaj dráždi? Vraveli ste napríklad, že nemáte radi keď sa na vernisáži toho povie príliš veľa a divák môže byť tým pádom lenivejší. Ako teda vnímate trend mediátorov v súčasnej galerijnej prevádzke?
Řadu galerijních institucí a jejich metodiku často vnímáme jako ideální adepty soutěže o nejlepší newsletter. Kolem pomyslného newsletteru (můžete zaměnit za jakýkoliv komunikační nástroj galerie vs. divák) je akumulována veškerá energie a očekávání týmu směrem k divákovi. A přitom by možná stačil nějaký aktivnější obrat, který si nejen samotný návštěvník instituce, ale i jeho tým uvědomí až později a dá šanci obou stranám projevit svou otevřenost a tím nabourat zavedený řád. To je pro nás osobně živná půda a důvod proč galerie navštěvovat a proč s nimi spolupracovat.
Jakoby výstava měla být nebezpečnou zónou, kterou musíme diváka provést, aby měl šanci něco vůbec pochopit. Ta celá řada obav provozovatelů vede k tomu, že divák odhazuje svůj úsudek, zcela přesvědčen o tom, že mu bude poskytnut soubor předem avizovaných klíčů, které buď přijme nebo ne. Tím mizí celá škála možné interakce a celá situace je najednou plochá a předvídatelná a pro některé umělce může být svazující.
Okrem voľnej tvorby sa venujete aj reklamným kampaniam, hlavne pre kultúrne inštitúcie, ale napríklad aj pre Vogue. Ktorá zo spoluprác bola v tomto smere pre vás dôležitá, alebo iná a prečo? A prečo túto rozsiahlu vrstvu svojej práce nemáte na vašom webe?
Možná bychom spíš pojem, který zmiňuješ, zaměnily v našem kontextu různorodých forem spolupráce a především zadavatelů, s nimiž jsme doposud spolupracovaly, za termín vizuální identita. Jsme tedy autorkami řady hybridně definovaných identit, mezi něž patří výstava sbírky ING banky Duch přírody a jiné zákazky ve Slezském muzeu v Katovicích, kde naše dílo vzniklo zároveň jako vizuální reprezentace výstavy, Institut úzkosti nebo také kampaň pro činoherní soubor Národního divadla v Praze 2019/20. Připravujeme identitu katalogu divadla Neumarkt v Curychu, nakladatelství POP Filozofie, a řadu dalších.
Ve spolupráci s VOGUE CS jsme realizovaly několik fotoeditorialů, mezi něž patří například Cute vs. Wild Paradox v němž se zabýváme problémem etiky zvířat, tzv. speciesismu (diskriminace určitých živočišných druhů). Dále jsme publikovaly sérii módních fotografií Cirkulace inspirovanou textem umělkyně Hito Steyerl, ve které se zabýváme spekulativním panoramatem postprodukce obrazu. Na obálce předešlého, pandemického čísla, pak můžete vidět naši fotografii ze souboru Quality: Flexibility, která se kriticky vztahuje k omezené možnosti pohybu umělce na současné scéně.
Jak uvádíš, k obsahu našeho webu přistupujeme záměrně intuitivně. Řadu realizací se tam chystáme doplnit. Věříme však, že je z naší práce patrné, že máme schopnost fungovat v širším kontextu. Často se dostáváme do situací mimo běžné institucionální mechanismy a ty vyžadují velkou dávku pozornosti i empatie při variacích možného uplatňování naší vlastní autonomie. Musíme říci, že nás tyto situace zcela jistě udržují v chodu.
Ozaj ako sa vám spolupracovalo s Novou synagógou?
Marek Adamov a celý tým Nové synagogy pracují s obrovským nasazením a je skvělé u toho být a sledovat to. Moc jim za to děkujeme!
Ja ďakujem za rozhovor.