Esej / STUPNĚ VOLNOSTI
staronové nejistoty – přelidnění a život bok po boku – městská přitažlivost a její odvrácená strana – proč rozvíjet městskou rozmanitost – mizející heterogenita města – odchylky, úniky a heterotopie – přizpůsobivost nepřizpůsobivého – paralelní historie a potřeba demokratizace procesu navrhování a plánování – komplexita a velký efekt malých změn – dynamická zakořeněnost a možnosti transgrese
1 Ubytování migrantů na letišti Tempelhof v Berlíně, foto: Markus Schreiber, AP Photo, 2015; 2 Záběr z filmu Playtime, režie: Jacques Tati, 1967; zdroj: Rare Gallery.
Vypravili jsme se jednou do okresu Favoriten. Jednou z mého mála vědomostí o Vídni bylo, že jsou sídlem krajanů. Dojeli jsme tam, chodili po ulicích, četli firmy a nápisy – nic, nic. Bylo poledne, usnesli jsme se zajít na oběd, snad najdeme někde někoho v tu dobu. Zeptal jsem se strážníka, kde je zde český hostinec. […] Hospoda nečistá, špinavý ubrus na stole, sklepník bez kabátu. U vedlejšího stolu jedí dva muži, jsou již s obědem hotovi a jeden konstatuje: ‚Ty knedlíky nestály dnes za nic.‘ První věta v mateřštině, již slyším ve Vídni. Hostinská mi potom povídá, – také češtinou, ale hodně už vídeňsky prosypanou – že Češi sem chodí hojně, několik úředníků z blízkých továren. ‚Krovotky‘, které dojíždějí z Moravy k trhům, několik spolků mívá tu pravidelné schůze, ‚Favoriten jsou lauter Čechy‘. – Do Favoriten jsme víckrát nezajeli – touha po krajanech mě přešla.
(Josef Svatopluk Machar: Třicet roků. Praha: Gustav Dubský, 1919, s. 38 – 39)
V české čtvrti jsem se ocitl náhodou, bez přípravy. Není to ani čtvrť, jen několik ulic mezi 71. a 74. východní, kolem První avenue, kde je New York nejméně vzhledný. Někam jsem šel a mechanicky jsem vnímal okolí, sestavené z nápisů, návěstí a reklam. Stejně mechanicky jako stromy a keře v lese. Najednou mě polekal nápis: Vepřová, knedlíky, zelí. V lese zazněl varovný skřek […] Připadal jsem si jako vetřelec. V zaprášeném výkladu s dávno nemytým sklem se povaloval nápis: České knihy. Nad malými obchody jsem četl česká jména. Na oknech hospody stálo: Pivo. Obědy. Párky. Před domem se dva staříci o něčem dohadovali česky. Nakoukl jsem do výčepu. U baru sedělo několik mužů, pili pivo a podezíravě se na mne ohlédli. Šel jsem dál.
(Jiří Mucha: Černý a bílý New York. Praha: Mladá fronta, 1965, s. 68 – 69)
3 Constant Nieuwenhuys: Tři „Nébuloses mécaniques“, fotomontáž Victor E. Nieuwenhuys, nedatováno, zdroj: WIGLEY, Mark: Constant´s New Babylon: The Hyper-Architecture of Desire. Rotterdam: Witte de With Center for Contemporary Art / 010 Publishers, 1998, s. 46; 4 Constant Nieuwenhuys: Návrh romského tábora, 1956–1958; foto: Victor E. Nieuwenhuys, zdroj: Call the Witness.
Je fascinující, v jakých reinkarnacích se vracejí historicky známé situace. Opět migrují lidé ze zemí soužených válečnými konflikty
a autoritářstvím do zemí pluralitně demokratických, včetně států středoevropského prostoru. Velkorysosti přijetí, jemuž se dříve dostalo i našincům, jsme se však začali učit, až když vypukla válka v našem bezprostředním sousedství. Znovu jsme hromadně demonstrovali na náměstích proti kumulaci a zneužívání moci samolibými politickými elitami, abychom skrze opakovaná zklamání z jejich nástupců dostali další příležitost pochopit, že demokracie nepředstavuje konečné stadium, ale nikdy nekončící proces občanské angažovanosti. Už zase pomalu zapomínáme na celosvětový kolaps v neviditelné podobě viru, kvůli němuž jsme za cenu milionů lidských životů mohli pocítit, jak nesamozřejmé je naše bytí v planetární perspektivě a jak rozsáhlé následky mohou mít globální události… Aktuální dění znovu a znovu prověřuje smysluplnost našich posledních jistot, které ještě nepozbyly platnosti v době hegemonie informačních technologií, globalizace a měnícího se klimatu. Přitom přítomnost podobných obav o vlastní existenci a snahy o její zachování jsou možná tím jediným, co naši společnost udržuje aktivní a životaschopnou, uvědomující si svou křehkost a pomíjivost. Historie lidského osídlení představuje právě takový diskurz odolávání, transgrese a přizpůsobování se různým lokálním i globálním silám a jejich vektorům včetně těch přicházejících zevnitř. Není příběhem jednoty, ale rozmanitosti. Tak jak je různorodá planeta, již spoluobýváme, jak jsou odlišné podmínky v jejích klimatických pásmech i jak rozdílné komunity a kultury naši společnost spoluvytváří.
5,6 Jean-Louis Chanéac: Cellules parasites, Ženeva, Švýcarsko, 1968, zdroj: Hidden Architecture; 7 Romský tábor, Zone non aedificandi (mezi Porte de Saint-Ouen a Porte de Clignancourt), Paříž, foto: Paul Almasy, 1957/58, zdroj: AKG-Images.
Byť se pravděpodobně nenaplní katastrofické scénáře přelidnění, následky populačního růstu a pohybů pociťujeme již nyní. Jak
s určitou nadsázkou zmiňuje Zygmunt Bauman v jedné ze svých posledních knih, věnované migrační krizi: „Na planetě už nejsou žádná prázdná místa, která bychom mohli kolonizovat; a co hůř, neexistují už ani žádné země, k nimž bychom mohli přistupovat jako kolonizátoři pyšnící se silou dostatečně velkou na to, abychom je otevřeli nově příchozím tím, že je vyčistíme od domorodé populace. […] volba mezi přežitím a vyhynutím závisí na naší schopnosti ‚žít bok po boku‘, v míru a projevovat solidaritu a spolupracovat s cizinci, kteří mohou, ale také nemusejí mít stejné názory a preference jako my.“[1] Ne náhodou se podobné výzvy k sociální inkluzi a integraci, tedy ke vzájemnému porozumění a obohacení, ne k vynucenému přizpůsobení, stávají terčem nenávistných projevů nejen extremistů, ale i populistů, zaměňujících účelově příčiny s následky. Místo ochrany těch, kteří jsou na útěku, dochází k jejich ztotožňování s těmi, před nimiž utíkají. Právě strach z blízkosti neznámého či cizího a jeho demagogické interpretace typu „Všichni teroristi jsou migranti“[2] či „Rouškaři jsou vítači migrantů“[3] jsou živnou půdou všech autokratických vlád, jež se v posledních letech dostávají k moci i v zemích, které byly dlouhodobě chápány jako příkladně demokratické. Cílená politika strachu podněcuje masovou potřebu silných vůdců. Zdání jejich síly přitom nesmí být narušeno žádným projevem slabosti, kterou znovu připomněla pandemie viru, jíž tak často zlehčovali. Možná, že za ni budeme z tohoto pohledu časem vděční. Optimisticky to však rozhodně nevypadá s rostoucí sociální stratifikací, s regulacemi vlivů globálních korporací a platforem, s klimatickou krizí a planetární perspektivou vůbec…
8,9 Zone non aedificandi, oblast Saint-Ouen, před demolicí a po ní, foto: Ville de Paris/ BHdV/ Roger-Viollet, 1942/43; 10 Bidonville na bývalé okružní železniční trati Petite Ceinture při bulváru Ney, foto: Alain Jocard/ AFP, 2017.
Napětí ze života „bok po boku“ pociťujeme nejintenzivněji ve městech. Nejde o nic nového, schopnost přijetí přistěhovalců je indikátorem ekonomické prosperity měst a rostoucí sféry jejich vlivu již od jejich vzniku. Dle statistik OSN v roce 2007 překročil počet městských obyvatel polovinu světové populace. V současnosti dosahuje již více než 56 % z 8 miliard obyvatel světa. Neznamená to však, že by všichni žili v uspokojivých podmínkách měst, která jsou „[…] čistá a bezpečná, mají účinné veřejné služby, jsou podporována dynamickou ekonomikou, poskytují kulturní stimulaci a usilují o překlenutí společenských rozdílů mezi rasami, třídami a etniky“[4]. Více než miliarda lidí žije v urbánní chudobě[5], více než 200 milionů je vysídlených vutečeneckých táborech[6], nemluvě o nezodpovězené otázce podobně kvalitativního rozlišení bydlení zbývajících více než tří miliard obyvatel žijících rurálně, mimo městské osídlení (tento text je úvodem k práci, která tematizuje právě takové osídlení, konkrétně romské osady na Slovensku). Slum, shanty town, cardboard city, favela, callampa, barriada, barrio, rancho, villa miseria, bidonville, gecekondu, mahala, kolonie, osada… mnoho různých lokálních názvů pojmenovává totéž – spontánní, provizorní, neformální, neplánované osídlení vysoké koncentrace vznikající stranou zájmu, na okraji, v periferních zónách, za dříve fyzickými a dnes legislativními hranicemi vnitřního města či intravilánu. Ačkoliv se v současnosti v největší míře týkají především populačně explodujícího globálního jihu a jeho postkoloniálních zemí, tento fenomén prochází dějinami osídlování i dnešní stárnoucí a na první pohled již dávno ustálené Evropy. Projevuje se v podobě imigrantských, dělnických a chudinských čtvrtí či nouzových kolonií, romských osad, uprchlických táborů, bezdomoveckých tábořišť a úkrytů, squatů a jiných protestních okupací. Jejich společným jmenovatelem je pohyb obyvatel do měst (či větších obcí) za lepšími životními a pracovními příležitostmi, odvrácenou stranou potom exkluze a ghettoizace na základě sociální situace, rasového, genderového, etnického, náboženského, národnostního či společenského původu i zdravotního a psychického stavu, nejčastěji však jde o jejich kombinaci ve formě vícenásobného vyčlenění. Kromě určité závislosti na sídle, k němuž je neformální osídlení přidruženo (práce, služby, vybavenost), či státu (sociální dávky) zároveň vytváří jistou míru nezávislosti, která roste s velikostí takového urbánního celku a objemem jeho neformální ekonomiky. Tato autonomie, či v terminologii biologů Maturany a Varely autopoiéze[7], spočívá ve schopnosti kolektivního plánování, sebeplánování a samoorganizace. Přítomnost a podoba těchto sídelních struktur z tohoto pohledu nevypovídá jen o (ne)naplnění osobních ambic přistěhovalců, ale od zániku sídliště Pruitt-Igoe nahlodává samotnou podstatu plánování soudobého města.
Otázkou není, jak tyto stimulující i rozvratné síly ve městě nadále krotit, ale jak by se současné město mohlo zjejich působení znovu naučit rozvíjet svou vlastní rozmanitost.[8] Z mnoha podnětů k opětovnému přijetí jinakosti v městském (sídelním) kontextu se zde zaměřím alespoň na některé.
11 Římský amfiteátr prorostlý městskou tkání čtvrti Santa Croce ve Florencii, zdroj: ROSSI, Aldo: The Architecture of the City, Cambridge–London: MIT Press, 1982, s. 89; 12 Kaulungské opevněné město (Kowloon Walled City), zdroj: City of Darkness Revisited.
Neplánované osídlení odkrývá zapomenutou sociální logiku prostorového uspořádání historického města, jemuž je svou rostlou urbánní strukturou tak blízké. Toho města, jehož vzduch osvobozoval[9] masy venkovanů od půdy a vazalství. Ale také města, které se od konce vrcholného středověku a počátku raného novověku, právě s ohledem na vzrůstající příliv obyvatel, začíná vzdalovat charakteru pospolitosti, komunity či obce ve prospěch rodící se mocenské struktury širších administrativních celků a národního státu, aby se stalo podřízenou součástí Foucaultova abstraktního stroje moderní disciplinární společnosti[10]. Jak zmiňuje Miroslav Marcelli: „Mesto zodpovedajúce predstavám modernej racionality prestává byť komplexným a otvoreným systémom. Keď sme z predstavy mesta vylúčili všetko živelné a nepredvídateľné, keď sme ju zbavili všetkého, čo svojou neovládateľnou povahou spôsobilo zánik mestskej obce, ostala nám scenéria, kde znaky idylickej dôvernosti a prostoty nemôžu zakryť prázdnotu a strnulosť.“[11] Výsledky tohoto procesu vidíme na dnešních turistických skanzenech historických center i na generičnosti jejich nekonečných předměstí. Exkluzivní „autenticita“ centra vytěsňuje trvalé rezidenty i běžně dostupné služby, které postupně nahrazují předražené pronájmy, hotely, Airbnb či luxusní konfekční, restaurační nebo zábavní podniky (specifický případ představuje „albergo diffuso“ – rozptýlený hotel[12]). V těchto vyprázdněných kulisách účinkující pouliční hudebníci, herci či prodejci už jen kýčovitě připomínají, jak sociálně nehomogenním a otevřeným jinakosti toto město bylo. Se svými kulturními a náboženskými enklávami a přítomností různých neasimilovaných skupin obyvatel – cizinců, poutníků, tuláků, žebráků, povalečů, bláznů, heretiků, komediantů, kejklířů, potulných zpěváků, mastičkářů, prostitutek, pederastů a dalších individuí, charakteristických svou vysokou mobilitou a nepřizpůsobivostí. Jako by nepravidelná struktura starého města byla fyzickým přepisem všech jejich odchylek do záhybů, zákoutí a nik městských prostor – ulic, náměstí, nábřeží, loubí, průchodů, průjezdů, dvorů… Bohatost situací na malé ploše dlouhodobě vznikajícího „rostlého“ města nahradila rovnostářsky repetitivní rozprostraněnost jeho nekonečných suburbií. „Je-li kompaktnost historického města dána někdejší přítomností jeho fyzických hradeb, je rozvolněnost modernistického města výsledkem jeho územního plánování. Zajímavé je, že hradby města byly zbourány, protože omezovaly jeho růst, zásady plánování byly stanoveny proto, aby tento růst omezovaly. Vedla-li uzavřenost na omezené ploše k pestrosti, legislativní uzavřenost v rostoucím městě vede pouze k uniformní selekci jediného možného řešení na velkém území. Způsob plánování města, který není schopen vstřebat nové požadavky, se dá charakterizovat jako restriktivní. Zakonzervování tradičního, v podobě městských památkových rezervací a zón a jejich ochranných pásem, a stále setrvačně používané principy překonaného modernistického plánování vedou k jedinému možnému obrazu města rozvolňujícího se do krajiny v přímé úměře se snižujícími se koeficienty zastavěnosti. Důsledkem podmíněným stejně klesající křivkou cen pozemků směrem od městského centra je fakt, že největší stavební činnost se odehrává na okraji, živelně a bez dohledu uvnitř města příliš doslovné, zde však benevolentní legislativy. Stejně jako kolem hrazeného města existovalo předměstí, za čárou zastavitelnosti (nebo spíše kolem ní) dnešního města se nachází urban sprawl. Předměstí bylo místem, které se do města již nevešlo, urban sprawl se stává realizací toho, co vnitřní město kvůli zmíněným restrikcím neumožňuje, ačkoli místa je v něm dost. Ohnisky nechtěného města se stávají obchodní, kancelářská a zábavní centra, dopravní uzly nebo letiště, vzniká generické[13]okrajové[14] město.“[15]
13 Arturo Soria y Mata: Ciudad Lineal, 1895/1910, zdroj: Wikipedie; 14 Cañada Real; zdroj: Vallecas VA.
Důsledky toho, co moderní město přestalo umět vstřebat nebo nedokáže ve své přílišné racionalitě a redukcionismu vytvořit, se projevují také v potřebě různých deviací a úniků z něj. Od těch předem naprogramovaných, ve formě cest do města starého, útěků na zahrady, chalupy, do lesa, do hor, k moři, pod stan, do hotelů a apartmánů, za historickými památkami a exotikou, přes různé podoby každodenních osobních i virtuálních prokrastinací, v kavárnách, kinech, divadlech, na výstavách, párty, online…, až po nevšední dobrodružství a obsese, které tak výstižně zachycují filmy Ulricha Seidla[16]. Čím více se stupňují nároky na profesní specializaci a maximalizaci výkonnosti, tím iracionálnější a neužitečnější touhy a slasti se vyplavují na povrch. Své o tom věděl již Walter Benjamin popisující městské flanérství[17], potloukání se ve zmenšenině světa pařížských pasáží, nebo situacionisté, kteří prostřednictvím psychogeografie vybízeli k prožívání městských odchylek jako umění svého druhu[18], nebo Annemarie a Lucius Burckhardtovi, již postupně definovali strologii či promenádologii, experimentální vědu založenou na percepci prostředí skrze jeho ironizující procházení[19], či Boris Sieverts hledající městský bod nula…[20] Stejná podstata úniku a objevování zapomenutého či jiného stojí za přitažlivostí všech možných kontrakultur – romantických rozervanců, prokletých básníků, bohémů, avantgardistů, beatníků, hipíků, pankáčů, anarchistů či disidentů. Mohu-li si opět pomoci Foucaultovou terminologií, nemyslím úniky ve smyslu nedosažitelné utopie, hledající nové alternativy ztraceného společenství a jeho ideálního uspořádání, ale heterotopie, vytvářející útočiště pro to, co nezapadá do většinového diskurzu, jakási místa jinakosti. Jejich existence totiž vždy provokovala kulturní prostředí a obohacovala uměleckou scénu o pestrou škálu deviací z městské periferie a cizokrajných kultur. Kromě přímé apropriace, která hraje v západní kultuře tak významnou roli, je zde důležitý také sociální podtext zviditelňování marginalizovaných skupin a boje za jejich rovnoprávnější postavení nebo ekologické aspekty jejich prostého života inspirující k opětovné citlivosti vůči životnímu prostředí. Právě takový heterotopický kontext nachází Constant, když navrhuje tábor pro romskou komunitu žijící na pozemcích jeho přítele Giuseppeho Pinota-Gallizia v Albě[21], které tento chemik a později malíř zdědil po své matce, a předznamenává tak nejen vlastní opus magnum Nového Babylonu, ale i mnohé „měkce radikální“ architektury svých avantgardních souputníků ze 60. a 70. let 20. století[22]. V československém kontextu potom můžeme vzpomenout sociofotografickou studii zpracovanou kolem roku 1966 Vladimírem Mertou pro romskou osadu Rakúsy[23], známou z fotografií Josefa Koudelky a sociologických výzkumů Mileny Hübschmannové.
15 Kundlé Adeyemi, NLÉ: Plovoucí škola v Makoku, Nigérie, situace, zdroj: The Architectural Review; 16 Kenzo Tange: Plán pro Tokio, 1960, zdroj: Tokyo Weekender.
Co je v moderním světě považováno za nepřizpůsobivé, spíše naopak vykazuje známky přizpůsobivosti či adaptability, aniž by přitom ztratilo svůj specifický charakter a identitu. Totéž se nedá říci o sice flexibilních, ale zároveň poněkud neurčitě abstraktních stavbách a areálech doznívajícího modernismu. Slovy Hermana Hertzbergera: „[…] neutralita se ve skutečnosti skládá z absence identity. Jinak řečeno, z nedostatku charakteristických rysů. Problém proměnlivosti tedy není ani tak záležitostí přizpůsobení a modifikace charakteristických rysů, ale toho, že je třeba nejdříve tyto charakteristické rysy mít!“[24] Zatímco dochované historické příklady různých parazitních struktur zaplňují stránky turistických bedekrů, podobně živelné, ale v moderním plánovaném městě nechtěné neformální stavby většinou nenávratně mizí. Prvé zastupují pitoreskní okupace reliktů římských monumentů i jiných pozdějších objektů. V tomto ohledu nejvelkorysejším je středověký Split z poloviny vrostlý do prostoru někdejšího Diokleciánova paláce. Podobné situace intarzií městských okrsků se opakují v různých variacích někdejších římských amfiteátrů v Tours, Lucce či Florencii, totožné středověké vestavby v Arles a Nîmes byly na popud puristů odstraněny již v 19. století. O tom, že stejně živelně se obestavovaly zdi dobového opevnění či slepé fasády různých staveb, svědčí turistické atrakce jako Ponte Vecchio ve Florencii[25] nebo Zlatá ulička na Pražském hradě, jejíž původně nuzný kontext dnes střeží turnikety s dostatečně vysokým vstupným… Zcela jiný osud potkává parazitní osídlení industriální a postindustriální éry. Pařížská Zóna (Zone non aedificandi), bidonville v místě bývalého opevnění vzniklý v důsledku Haussmannovy přestavby města, v polovině 20. století ustupuje výstavbě městského okruhu (jeho rhizomy tamtéž se však objevují dodnes, viz bidonville při bulváru Ney). Ve stejné době vzniká přízračný vertikální slum hongkongského Kowloon Walled City[26]. Tato bývalá čínská pevnost, která se stala nejhustěji obývaným místem na světě, v roce 1994 mizí na úkor nového parku. Všichni obyvatelé spontánně obydleného mrakodrapu Torre David
v Caracasu, který nebyl dokončen kvůli smrti jeho developera a následné venezuelské bankovní krizi v roce 1994, jsou o dvacet let později přesídleni do nových domovů, tedy naštěstí dříve než jsou nejvyšší podlaží stále nedokončeného mrakodrapu poničena zemětřesením[27]. Na přelomu 80. a 90. let se stává slumem i dodnes nejvyšší obytný mrakodrap v Africe, Ponte City v Johannesburgu. Jeho revitalizace je symbolem obnovy a transformace dříve rasově segregovaného města v novém tisíciletí[28]. V roce 2001 dochází na úkor restituentů k vysídlení všech obyvatel rumunských obytných domů, kteří je obsadili v období od konce 2. světové války do revoluce v roce 1989, ti z nich, kteří vydrží obývat svá provizorní bezdomovecká obydlí v přilehlých ulicích až do roku 2010, získávají nárok na kompenzaci[29]. V totéž doufají všichni majitelé tzv. nail houses[30] po celém světě…
17 Torre David, foto: Iwan Baan; 18, 19, 20 Patrick Waterhouse, Mikhael Subotzky: Ponte City, Windows, 2008–2010.
Neformální sídelní struktury, vznikající zdola nahoru (bottom-up), vytváří paralelní historii navrhování a plánování, která si v mnohém nezadá s výdobytky těch nejprogresivnějších „formálních“ koncepcí, delegovaných shora dolů (top-down). Iniciační roli v tomto ohledu sehrála publikace Architektura bez architektů rodáka ze Suchdolu nad Odrou Bernarda Rudofského, která vymezením se vůči převažujícím selektivním tendencím také začíná: „[…] architektonická historie, jak ji známe, je podobně zaujatá v sociální rovině. Jde o něco více, než jen kdo je kdo z architektů, kteří připomínali moc a bohatství; o antologie staveb privilegovaných, od nich a pro ně – domy pravých a falešných bohů, obchodních princů a princů krve – beze zmínky o domech spodiny.“[31] Rudofského kaleidoskop různých vernakulárních, anonymních, spontánních, indiánských či rurálních komplexů staveb, zřejmě ovlivněný dobovými poznatky Lévi-Straussovy strukturální antropologie[32], ilustruje pojem nečistokrevné architektury. Výše uvedené příklady dokládají, že její historie nekončí ani ve 21. století. Přitom nejde pouze o vzájemně rozporné projevy, v moderním a pozdně moderním světě se formální s neformálním čím dál více prolíná. Tak jako v případě učebnicového lineárního města Soria y Maty, částečně realizovaného v podobě stejnojmenné madridské čtvrti Ciudad Lineal, a zřejmě největší evropské ilegální příměstské osady Cañada Real tamtéž, tvořené 16 kilometrů dlouhým lineárním osídlením vznikajícím od poloviny 20. století podél historické dobytčí stezky z La Rioja do Ciudad Real. Nebo při srovnání Tangeho plánu pro Tokio, metabolistického rozšíření města do Tokijského zálivu, s některými z plovoucích slumů, např. v nigerijském Makoku[33]. Nebo při pohledu na umně vybourané otvory Brandlhuberovy Antivilly v Postupimi a stejně hrubým způsobem rozšířené vstupy do bytovek v romské osadě
v Jasově. Co bylo dříve? A je to vůbec podstatné? O zbytečnosti podobných otázek nás od 50. let 20. století přesvědčují práce mnoha architektů, kteří zasvětili svou praxi neformálnímu urbanismu. Z průkopnických děl můžeme zmínit restrukturalizaci chudinské čtvrti Carrière Centrale na předměstí Casablanky, navrženou týmem Michela Écocharda[34], van Eyckovo studium dogonských vesnic v severozápadní Africe a puebel v Novém Mexiku[35], které ovlivnilo díla strukturalistů[36], výzkumy metabolisty Fumihika Makiho zaměřené na skupinovou formu[37] nebo iniciační práce Johna Turnera a Williama Mangina, vycházející z jejich zkušeností konzultantů neformálního osídlení na okraji velkých jihoamerických měst [38]. Všem je společný postupný posun od formálně dokonalých, ale zároveň poměrně rigidních a uzavřených systémů, reprezentovaných centrálně řízeným plánováním a mistrovským navrhováním, k systémům otevřeným, komplexním, vyžadujícím určitou míru demokratizace, a tedy i destabilizace expertní role architekta.[39] S rostoucí rozmanitostí či komplexitou totiž neroste kontrola, ale náhoda a schopnost improvizace.[40] Mezi postupy dodnes užívané k otevření uzavřených mechanismů patří spolupráce na různých úrovních, interdisciplinarita či participace vybraných aktérů. Jejich smyslem je především snaha o opětovné budování sociální soudržnosti, která v globálně se měnícím světě nabývá nové naléhavosti i dimenzí.
21, 22 Carrières Centrales v Casablance, uživatelské úpravy a nadstavby proměnily čtvrť převážně nízkopodlažních domů v hustou městskou strukturu. Foto: Yto Barrada, 2013, zdroj: Canadian Centre for Architecture; 23: Obytný komplex Ramot Polin v Jeruzalémě (architekt Zvi Hecker), který si obyvatelé přestavěli k obrazu svému. Zdroj: Andreas Angelidakis.
24 Carrières Centrales v Casablance, Ecochardův masterplan v sousedství slumu. Foto: Photothèque du ministère de l´habitat marocain, zdroj: The Funambulist; 25 Titulní strana Architectural Design 8 – Dwelling Resources in South America, Srpen 1963.
Co bylo v tradičním urbanismu považováno za neplánované, chaotické, vyžadující „léčbu“, nebo přímo asanaci, je s rozvojem vědy a výpočetních technologií odhalováno jako sofistikované, založené na principech kolektivního plánování, sebeplánování a samoorganizace. Takové způsoby uspořádání vykazují vlastnosti komplexních adaptivních systémů – v dané situaci je možné definovat vlastnosti jejich částí, stejně jako vztahy těchto částí k celku, celek však jednoznačné definici uniká, neustále se proměňuje. O změně paradigmatu, předznamenané přechodem od uzavřených (statických) k otevřeným (dynamickým) systémům, nás přesvědčují od 60. let 20. století se formující vědecké disciplíny jako kybernetika, teorie chaosu, teorie katastrof či teorie zmíněných komplexních systémů, společně zahrnuté pod systémovou teorii. Obecná teorie systémů, definovaná biologem Ludwigem von Bertalanffym již o dekádu dříve, vychází z teze, že „běžné fyzikální formulace[41] nelze z principu použít pro živé systémy jakožto otevřené systémy v ustáleném stavu, a můžeme se dohadovat, že řada rysů živých systémů, jež se podle fyzikálních zákonů zdají paradoxní, je důsledkem této skutečnosti“.[42] Systémová teorie nachází díky svému interdisciplinárnímu přístupu odezvu v mnohých technických i humanitních oborech, včetně architektury.[43] V rámci urbanistické teorie a praxe však tato reakce přichází s určitým zpožděním, jako bychom museli všechny jejich omyly nejprve prožít a až poté se z nich dokázali poučit. Město je živým organismem, tvrdí a utvrzují se urbanisté napříč dobami[44], význam těchto slov však dlouho spočíval – spíše než v pochopení živosti v komplexnějším smyslu – v obecné rovině různých funkčních či formálních analogií s lidským tělem, které je možné léčit, mít pod kontrolou a vytvářet jeho poučené zdravé a funkční modifikace či rozšíření. Ambivalentní dopad paternalismu podobných „modelů pro perfektní společnost“ trefně shrnuje Wouter Vanstiphout ve svém stejnojmenném textu dovětkem: „Jestliže je člověk skutečně tvor politický, je přinejmenším červotočem, který si svůj vlastní systém neustále nahlodává.“[45] S takovými červotoči pravděpodobně nepočítali pionýři evolučních, organických a systémových přístupů jako Geddes[46], Reichow[47] či Doxiadis[48], ale až Jane Jacobs, jejíž postřehy ze studia tehdejších amerických industriálních slumů zůstávají překvapivě aktuální i dnes. Nejen v kontextu sociologickém, ale především tím, jak předjímala soudobou vědu o komplexitě, spočívající ne ve všeobjímajícím univerzalismu, ale v pochopení toho, že větší efekt mohou mít spíše správně cílené malé změny:[49] „Města představují komplexy problémů, které spolu vzájemně souvisejí, podobně jako je tomu ve vědách o životě. Staví nás před ‚situace, kdy se současně mění malý i větší počet kvantit, které spolu složitými způsoby souvisejí‘. Města se podobají organismům, které jsou předmětem věd o životě, také v tom, že v jejich soustavách složitých vztahů nikdy neexistuje jeden problém, jehož vyřešení by všechno objasnilo. Města můžeme analyzovat tak, že je rozložíme na mnoho problémů nebo úseků, které – podobně jako u organismů, jimiž se zabývají vědy o životě – spolu vzájemně souvisejí. Proměnných je mnoho, ale netvoří chaos; jsou ‚vzájemně spojeny v organický celek‘.“[50] Specifickou roli v otevření tématu komplexity v urbanismu sehrál kromě dříve uvedených strukturalistů a průkopníků participace také Christopher Alexander. Ačkoliv tento teoretik konzistentně rozvíjí argumenty postupného evolučního navrhování zdola nahoru, jeho definice mnoha vzájemně provázaných obecných patternů je spíše diskutabilní.[51] Mnohem konkrétnější i přizpůsobivější východiska morfogeneze vyvíjel tým kolem Freie Otta, jehož výzkumy a experimenty v oblasti přírodních struktur (včetně neformálního osídlení), odkrývající za jejich „lehkostí“ všudypřítomné napětí, iniciovaly základy výpočetního navrhování.[52] Jeho počátky výrazně podnítil také radikální konstruktivismus, vycházející z poznání, že sociální realita není jedinci objektivně dána jako fakt, ale je neustále znovu konstruována v procesu sociální interakce a komunikace, a kybernetika druhého řádu, která podobně cyklicky aplikuje vlastní poznatky na sebe samu (kybernetika kybernetiky). Dodnes vlivné teze Gordona Paska či Maturany s Varelou inspirovaly pionýry výpočetních technologií v architektuře Cedrica Priceho, Nicholase Negroponteho nebo Johna Frazera. V 80. letech 20. století potom vzniká první institut zcela zaměřený na studium teorie komplexity v Santa Fé v Novém Mexiku[53], zabývající se nelineárním chováním počasí, neživé hmoty, organismů, nemocí, ekonomiky i slumů. Od téže doby se rozvíjí také tzv. space syntax[54], aplikující v architektuře a urbanismu poněkud univerzalistickým způsobem teorii grafů. V tomto ohledu jsou podnětné síťové analýzy Petera Haggetta a Richarda J. Chorleye.[55] Největší boom systémovosti však nastal až v posledních třech dekádách díky dostupnosti výkonných výpočetních technologií a celosvětové síti. Zda povede k naplnění demokratičtějšího přístupu k navrhování a plánování, je však stále otázkou, jejíž odpověď rozhodně nespočívá pouze v současných technologických možnostech, ale spíše v jejich společenském, ekologickém a ekonomickém smyslu.[56] Jak před lety kriticky poznamenal průkopník nestandardní architektury Bernard Cache v narážce na používání komplexně pojatých přístupů k opětovné demonstraci moci: „To, co měla být architektura výjimek, je nyní propagováno (a mladými studenty nadšeně přijímáno) jako norma, která zřejmě přehlíží kulturní a sociální rozměr urbanismu a jakýkoli skutečný zájem o digitalizaci koncepce a výroby v architektuře.“[57]
26: Síť otevřených služeb vs. hierarchie uzavřeného projektu. Zdroj: TURNER, John, FICHTER, Robert: Freedom to Build: Dweller Control of the Housing Process, New York, 1972. Dostupné online: communityplanning.net/JohnFCTurnerArchive; 27: Semi-lattice (polo-mřížka), strukturální princip Christophera Alexandera umožňující nehierarchickou provázanost částí v rámci celku. Zdroj: ALEXANDER, Christopher: A city is not a tree, in: Design No. 206. London: Council of Industrial Design, 1966.
28: Sociální logika prostoru, základní vzorce a rekurze, zdroj: HILLIER, Bill, HANSON, Julienne: The Social Logic of Space, New York: Cambridge University Press, 1984, s. 78.
29: Kolektivní formy Fumihika Makiho, zdroj: KOOLHAAS, Rem, OBRIST, Hans Ulrich: Project Japan: Metabolism Talks, Kolín nad Rýnem: Taschen, 2011, s. 304; 30 Výpočetní taxonomie; zdroj: SPYROPOULOS, Theodore: Adaptive Ecologies: Correlated Systems of Living, London: AA Publications, 2013, s. 149.
Předložený výčet různých podnětů a argumentů, který ponechávám v duchu názvu tohoto textu otevřený, snad dostatečně naznačuje, že přijetí jinakosti nemusí znamenat ztrátu našich stávajících hodnot, ale může být zcela zásadní pro jejich opětovné podněcování a aktualizaci. Chceme-li takto pochopit a dále rozvíjet rozmanitost našeho osídlení, bude především nutné znovu přehodnotit dialektický pohled na něj. Ne ve smyslu vytváření a zdůrazňování polarit, ale skrze hledání a rozvíjení životodárného i kritického napětí mezi nimi. Mezi ustáleným a nestálým, stabilním a podvratným, statickým a dynamickým, očekávaným a překvapivým, uklidňujícím a znepokojivým, vyspělým a rozvojovým, plánovaným a neplánovaným, hranicemi a úniky… Jak zmiňuje Michel Maffesoli: „Máme-li překročit hranici, je nutné, aby taková hranice existovala. Takže je nezbytné pohlížet na tuto dialektiku v její celistvosti, spíše než myslet jeden z jejích členů odděleně. Právě za účelem popisu tohoto faktu jsem navrhl výraz ‚dynamická zakořeněnost‘. Jde o určitou bipolaritu, jíž nejlépe specifikuje paradoxní antagonismus vší existence. Pocházíme z nějakého místa, vycházejíce z tohoto místa tvoříme nějaké vztahy, ale aby toto místo a tyto vztahy nabyly plného významu, je třeba je reálně či fantasmaticky popřít, překonat, překročit. Jedná se o známku tragického existenčního pocitu: nic se nerozplývá v syntetickém překonání, vše se naopak prožívá v napětí a v setrvalé stísněnosti.“[58]
Pokusme se naučit nahlížet touto perspektivou transgrese sídelní struktury, které jsou považovány za projevy regrese. Obohacení bude vzájemné.
31 Švarcplány vybraných romských osad na Slovensku, zdroj: archiv autora.
1 BAUMAN, Zygmunt. Cizinci před branami. Olomouc: Broken Books, 2017, s. 56.
2 All the terrorists are migrants: Interview with Viktor Orbán [online]. Vyhledáno 16.1.2021.
3 Rouškaři jsou vítači migrantů, za nenošení se neomluvím, říká Klaus [online]. Vyhledáno 16.1.2021.
4 SENNETT, Richard. The Open City. In: Burdett, R., Sudjic, D. (eds.): The Endless City. New York: Phaidon Press, 2007, s. 290.
5 Dle statistik OSN z roku 2018.
6 Viz AGIER, Michel. Managing the Undesirables: Refugee Camps and Humanitarian Government. Cambridge-Malden: Polity Press, 2011.
7 Viz MATURANA, Humberto R., VARELA, Francisco J. Autopoiesis and Cognition: The Realization of the Living. Dodrecht: D. Reidel Publishing Company, 1980. Ačkoliv Francisco J. Varela později odmítl autopoiesis v kontextu sociálních systémů, koncept autopoiéze se stal základem teorie systémů sociologa Niklase Luhmanna. Viz LUHMANN, Niklas. Sociální systémy: Nárys obecné teorie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006.
8 K problematice rozmanitosti a její aktualizace viz také KOPEC, Jakub: Polytypy a multitypy, in: RUSINOVÁ, Zora, KRÁLOVIČ, Ján (ed.): Serialita a repetícia ako tvorivé princípy integrovaného umeleckého diela: Zborník z Medzinárodného interdisciplinárného sympózia. Bratislava: Vysoká škola výtvarných umení, 2017, s. 90–99.
9 Ze středověkého rčení Stadtluft macht frei nach Jahr und Tag, městský vzduch osvobozuje do roka a do dne od příchodu nového občana.
10 Viz panoptismus, in: FOUCAULT, Michel. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin, 2000, s. 275–315.
11 MARCELLI, Miroslav. Filozofi v meste. Bratislava: Kalligram, 2009, s. 67.
12 Albergo diffuso je formou hotelového bydlení, které vzniklo na počátku 80. let 20. stol. v Itálii jako prostředek k oživení vylidňujících se historických vesnic a městeček. Ubytování je zde rozptýleno po jednotlivých opuštěných částech sídla, takže návštěvníci se stávají dočasnou součástí místní komunity.
13 KOOLHAAS, Rem. Generic City. In: Koolhaas, R., Mau, B. S, M, L, XL. Kolín nad Rýnem: Benedikt Taschen Verlag GmbH, 1997, s. 1238–1264, česky in: Zlatý řez 32, s. 20–27.
14 GARREAU, Joel. Edge City: Life on the New Frontier. New York: Doubleday, 1991.
15 KOPEC, Jakub: Kontaktní město, in: KOPEC, Jakub, ROZWAŁKA, Szymon (ed.): Compact City/Kompaktní město. Brno: 4AM Fórum pro architekturu a média, 2012, s. 6–29.
16 Psí dny, Ve sklepě nebo trilogie Ráj: Víra, Ráj: Láska, Ráj: Naděje.
17 Viz BENJAMIN, Walter. Paříž, hlavní město devatenáctého století. In: Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon, 1979.
18 Viz DEBORD, Guy. Introduction to a Critique of Urban Geography [online]. Vyhledáno 14. 1. 2021.
19 Viz The Science of Walk-Taking: Rozhovor Hanse Ulricha Obrista s Annemarie a Luciem Burckhardtovými. In: Lucius Burckhardt & Cedric Price – A stroll through a fun palace [katalóg výstavy], 14. Bienále architektury v Benátkách, 2014, s. 15–16.
20 Viz Výprava do městského bodu nula: Rozhovor Matthiase Ricka s Borisem Sievertsem. In ERA21 #06/2010 Německo: Nové urbánní strategie, s. 54–58.
21 Viz Call the Witness, Romský pavilon na 54. Bienále umění v Benátkách, 2011 [online]. Vyhledáno 14. 1. 2021.
22 Z rozsáhlého výčtu avantgardních architektů a jejich studií zmíním alespoň některé z Florencie (9999, Archizoom, Remo Buti, Gianni Pettena, Superstudio, UFO, ZZIGGURRAT), Rakouska (COOP HIMMELB(L)AU, Eilfried Huth, Haus-Rucker-Co, Hans Hollein, Zünd Up), Francie (Yona Friedmann, Jean-Louis Chanéac, Pascal Häusermann, Antti Lovag), Velké Británie (Archigram, Cedric Price), USA (Ant Farm, Aleksandra Kasuba) či Japonska (metabolisti). Jejich samostatnou předkapitolu představuje Frederick John Kiesler.
23 „Díky za zájem, ale šlo spíš o socio-fotografickou studii. Tři fáze: modul kulatina 3 m, z toho se udělaly tři pokoje, soc. zázemí pro 10 rodin mimo. Kradlo se v lese, jako vždy. Dva muži unesli. Sociální výpomoc mohli dodávat hippís, nebo osoby se sníženou hmotnou starostí. Pak totéž, ale přidávají se další moduly pro děti, staré rodiče. Třetí fáze: vybuduje se sociální jádro (tekoucí voda, WC). Kolem něj se pak staví z různých materiálů seriózní buňky. (Dřevotříska, panely, zateplené tvárnice.) Tím je zaručena pestrost, mobilita, i setrvání na místě. Určeno pro Rakúsy, nejromantičtější osada, na pozadí Tatry, 15 km od Kežmarku, úžasné místo.“ Výňatek z autorského komentáře Vladimíra Merty, zasláno emailem 11. 2. 2020.
24 HERTZBERGER, Herman. Přednášky pro studenty architektury. Dolní Kounice: MOX NOX, 2012, s. 152.
25 Viz také pojem Reynera Banhama mégastructures trouvées [nalezené megastruktury].
26 Kaulungské opevněné město v Hongkongu, původně čínská obchodní a vojenská základna o velikosti jednoho městského bloku, se od 2. světové války stalo jedním z nejhustěji obydlených míst světa (cca 50 tis. obyvatel/0,026 km2). Jeho neregulovatelnost a s ní spojené problémy (z pohledu městských autorit) vyústily v demolici dokončenou v roce 1994.
27 Stavba mrakodrapu Torre David v Caracasu (architekt Enrique Gómez) se zastavila v roce 1993 kvůli smrti investora Davida Brillembourga a následnému kolapsu venezuelské ekonomiky. Nedokončený objekt se stal vertikální favelou obývanou asi pěti tisíci squattery. Urban Think Tank Alfreda Brillembourga, příbuzného zesnulého developera, zkoumal a dokumentoval toto neformální město ve městě a výsledky publikoval prostřednictvím knihy, filmu, přednášek a výstav. Viz BRILLEMBOURG, Alfredo, KLUMPNER, Hubert (eds.). Torre David: Informal Vertical Communities. Curych: Lars Müller Publishers GmbH, 2018.
28 Pozdně modernistický mrakodrap Ponte City (architekt Manfred Hermer, postaven 1975) přilehlý k centrální rezidenční čtvrti Hillbrow byl navržen za apartheidu pouze pro „bílé“. Místo toho zde však kosmopolitně žili lidé různých etnik a menšin. Po pádu režimu se oblast proměnila ve slum (odliv ekonomicky silnějších obyvatel, výrazný nárůst chudé populace, zločinecké gangy). Dlouhodobá snaha o revitalizaci budovy našla naplnění v prvních dvou dekádách nového tisíciletí.
29 Viz kniha ŞERBAN, Alina (ed.). Evicting the Ghost: Architectures of Survival. Bukurešť: Centre for Visual Introspection, 2010.
30 Nail houses, neboli domy zuby nehty, představují poslední individuální stavby z dřívějšího osídlení, jejichž majitelé odmítají postoupit osobní vlastnictví novým, převážně developerským záměrům.
31 RUDOFSKY, Bernard. Architecture Without Architects. New York: MoMA, 1964.
32 Kořeny strukturalismu jsou spojeny především s jazykovědou. Jeho iniciátorem byl Ferdinand de Saussure rozlišující jazykový systém (langue) a schopnost jeho použití k řeči (parole). Významnou roli v meziválečném rozvoji strukturalismu potom sehrál Pražský lingvistický kroužek, do nějž patřili Roman Jakobson, Jan Mukařovský a další. Právě Jakobson inspiroval Lévi-Strausse k apropriaci strukturalistického modelu pro antropologii.
33 Slum v nigerijském Makoku zpopularizovalo dočasné umístění plovoucí školy (2013–2016). Její architekt Kundlé Adeyemi z ateliéru NLÉ se osídlením na vodě věnuje dlouhodobě. Známá je též vesnice Ganvie v Beninu přezdívaná „africké Benátky“. Viz ADEYEMI, Kundlé. African Water Cities. Rotterdam: nai010 publishers, 2023.
34 Masterplan navržený týmem Michela Écocharda (Service d´Urbanisme de Casablanca) představuje kolekci přízemních atriových domů schopných další proměny a rozšíření.
35 Viz van Eyckovy příspěvky v časopise Forum.
36 N. John Habraken, Piet Blom, Herman Hertzberger, Giancarlo de Carlo, Candilis-Josic-Woods, Atelier 5 a další.
37 MAKI, Fumihiko. Investigations in Collective Form. St. Louis: Washington University, School of Architecture, 1964.
38 TURNER, John Charlewood (ed.). Dwelling Resources in South America. Architectural Design 8, Srpen 1963 [online]. Vyhledáno 14. 1. 2021.
39 K problematice otevřené a uzavřené formy viz HERZBERGER, Herman. Open Versus Closed Structures. In: Herzberger, H. Architecture and Structuralism: The Ordering of Space. Rotterdam: nai010 publishers, 2015, s. 56–76.
40 Viz KOPEC, Jakub. Arizona Incident: An Introduction to Simple, Complicated, and Complex Systems in the Example of One Event. In: Franc, A. (ed.). Datatata: Data and Art 2019 Conference Proceedings. Brno: FaVU VUT, 2020, s. 91–105, [online]. Vyhledáno 23. 1. 2021.
41 Ve smyslu tradičních modelů uzavřených systémů, pozn. autora.
42 BERTALANFFY, Ludwig von. General System Theory. New York: George Braziller, 1969, s. 39–40.
43 Pro podrobnější genezi systémových a strukturálních přístupů v architektuře a urbanismu viz VALENA, Tomáš, AVERMAETE, Tom, VRACHLIOTIS, Georg (eds.). Structuralism Reloaded: Rule-Based Design in Architecture and Urbanism. Stuttgart–London: Edition Axel Menges, 2011, s. 6–19.
44 Mezi jinými např. Arturo Soria y Mata, Ebenezer Howard, Le Corbusier, Jose Luis Sert, Lewis Mumford, Patrick Abercrombie, Constantinos A. Doxiadis…
45 VANSTIPHOUT, Wouter. Zdrojový kód: Modely pro perfektní společnost. In: Březovská, M., Kristek, J. (eds.). Boj o prostor: Architektura jako společenská praxe. Zlín: ARCHA, 2013, s. 100–111.
46 Patrick Geddes je považován za průkopníka britského městského a regionálního plánování. Jeho metoda „Survey Before Plan“ byla ovlivněna mj. evoluční teorií Charlese Darwina a studiem morfogeneze D´Arcy Thompsona. Viz GEDDES, Patrick. Cities in Evolution. London: Williams & Norgate, 1915. Thompsonova legendární kniha On Growth and Form byla poprvé publikována o dva roky později. Viz THOMPSON, D´Arcy Wenthworth. On Growth and Form. London–New York: Cambridge University Press, 1961.
47 Německý urbanista Hans Bernhard Reichow navrhl koncepci organického města (Organische Stadtbaukunst), vycházejícího z přírodních vzorů, kterou později dále rozvinul v projektu města odpovídajícího autům (Autogerechte Stadt). Jeho uliční síť byla navržena s ohledem na minimalizaci uzlových bodů a vytváření ladných poloměrů otáčení. Tato koncepce byla zrealizována v projektu čtvrti Sennestadt v Bielefeldu.
48 Constantinos Apostolou Doxiadis rozvíjel od 40. let 20. století tzv. ekistiku, vědu o lidských sídlech ovlivněnou ekonomikou, společenskými, politickými, správními a technickými vědami a disciplínami vztahujícími se k umění. V československém kontextu ovlivnil práci Emanuela Hrušky, zakladatele Slovenské urbanistické školy. Doxiadisovo uvažování o sítích skvěle shrnuje text WIGLEY, Mark. Network Fever. In: Grey Room 04, 2001, s. 82–122.
49 Viz také HAMDI, Nabeel. Small Change: About the art of practice and limits of planning in cities. Abingdon–New York: Earthscan, 2004.
50 JACOBS, Jane. Smrt a život amerických velkoměst. Dolní Kounice: MOX NOX, 2013, s. 436.
51 Viz ALEXANDER, Christopher. A Pattern Language. New York: Oxford University Press, 1977. Spíše bych ale upozornil na jeho texty ze 60. let věnované bottom-up evolučnímu navrhování (ALEXANDER, Christopher. Notes on the Synthesis of Form. Cambridge: Harvard University Press, 1964) a kritice uzavřených systémů (ALEXANDER, Christopher. A city is not a tree. In: Design No. 206. London: Council of Industrial Design, 1966).
52 Skvělý souhrn výzkumů týkajících se sídelních struktur představuje publikace OTTO, Frei: Occupying and Connecting: Thoughts on Territories and Spheres of Influence with Particular Reference to Human Settlement, Stuttgart–London: Axel Menges, 2011. Z kolekce Mitteilungen des Instituts für leichte Flächentragwerke (IL) je potom v kontextu tématu této práce podnětné číslo věnované neformálnímu osídlení IL 39 Ungeplante Siedlungen (1992) zpracované Edou Schaur, resp. číslo zaměřené na arabská poutnická města IL 29 Die Zeltstädte des Hadsch (1980) zpracované Bodem Raschem.
53 Santa Fe Institute, viz také kniha vydaná profesorem Westem ze SFI přesně sto let od publikování Thompsonova díla On Growth and Form: WEST, Geoffrey. Scale. New York: Penguin Press, 2017.
54 Space syntax, rozvíjená Billem Hillierem, Julienne Hanson a jejich kolegy a studenty, zahrnuje soubor teorií a technik k analýze prostorových konfigurací především s ohledem na konektivitu a viditelnost. Iniciační prací prostorové syntaxe je kniha HILLIER, Bill, HANSON, Julienne. The Social Logic of Space. New York: Cambridge University Press, 1984. Její teze byly dále rozvinuty v publikaci HILLIER, Bill. Space is the Machine. London: Space Syntax, 2007.
55 HAGGETT, Peter, CHORLEY, Richard J. Network Analysis in Geography. London: Edward Arnold, 1969.
56 Viz ERA21 #04 2019 Postdigitální architektura.
57 CACHE, Bernard. Projectiles. London: AA Publications, 2011, s. 116.
58 MAFFESOLI, Michel. O nomádství. Praha: Prostor, 2002, s. 97.