Takže nikdo další nebyl?

 Nebyl žádný další kandidát, to výběrko jsem vyhrála a poprosila jsem Pavla Lišku, to bylo někdy koncem června, jestli by mi dal dva měsíce na rozmyšlenou. Šestnáctého srpna byl den, kdy jsem slíbila, že se vyjádřím, zašla jsem do školy, zaklepala na rektornu, vstoupila jsem a řekla: „Víte, co se dnes stalo? Otevřela jsem počítač a vyskočil na mě nápis: Pokud neobětujeme život druhým, je náš život bezcenný.“ To byl vzkaz přímo shůry, že mám říct ano. On byl v takovém nejistém očekávání, a když jsem řekla ano, tak prostě vyskočil radostí málem do stropu, objal mne a řekl: „Tak to je skvělé.“

 Takže to bylo vyloženě znamení. Učení podle mě není jednoduchá cesta.

Učila jsem mnoho let v New Yorku. To bylo zajímavé, protože jsem tady nemohla studovat. Když jsem šla do New Yorku se dvěma malýma dětma, řekla jsem si: Měla bych si vzít pár kurzů, abych se trošku zorientovala, jak to tady chodí… Tak jsem otevřela Yellow Pages, vůbec nic jsem nevěděla, jaké školy, co kde učí, a zapíchla jsem prst. Zatelefonovala jsem, zvedla to nějaká ženská a řekla mi, ať se přijdu ukázat. Přinesla jsem jí nějaké věci nafocené Pavlem Štechou, co jsem dělala ještě tady, a ona říká: Jak jako studovat? Vy byste tady měla učit. A já na to: To ale není možné, vždyť sotva mluvím anglicky. Ona říká: To nikoho nezajímá. Vy děláte skvělé věci. A pak řekla: Ale víte co? Já dneska pořádám večírek u sebe doma, kde budou pedagogové ze školy a další přátelé. Přijďte, seznámím vás a pak se uvidí. Tak jsem přišla na ten večírek, ona mne seznámila a pak mi poradila – udělejte si jeden kurz, úplně základní, abyste pochopila, jak funguje struktura té školy, což jsem udělala. Přihlásila jsem se k nějaké Deborah, která asi po 14 dnech řekla mým spolužákům v kurzu: Pamatujte si, tahle ženská je nebezpečná, a nijak to nevysvětlila. Rok a půl po té jsem s dětma na prázdninách, a když se vrátím do New Yorku, najdu na záznamníku od té šéfové, která mě první den přijala a pozvala na ten večírek, že mě nemohla přes léto sehnat a jestli se nezlobím, že mě zapsala do programu, že už učím.

A to byly vaše první pedagogické zkušenosti?

Ano, předtím jsem nestudovala, proto jsem ani nevěděla, jak se učí. A dala mi učit na kurz designu 21. století. Co já o tom věděla?

A byly to teoretické věci?

Ano, byla to spíš teorie. Tak jsem začala studovat. A jak jsem se to učila, tak jsem to předávala dál. Ten kurz byl tak oblíbený, že mi dali ještě jeden kurz. To byly základy šperkařského řemesla, což jsem vůbec neznala. A to jsem zapomněla říct, že Parsons School of Design je nejlepší škola designu vůbec na severovýchodě Spojených států.

Věříte na náhody?

Samozřejmě. Ve správný čas na správném místě. Člověk musí být připravený a musí mít štěstí. Ale to se mi děje celý život. Fakt nekecám. Musím to zaklepat, už moje maminka mi říkala, když jsem byla malá, že jsem dítě štěstěny. Myslela jsem si, že ona je ta štěstěna, protože jsem byla její dítě. Začala jsem učit základní kurz slovy: Nebudu vás učit klasické základní techniky, protože v momentě, kdy se je naučíte, začnete věci dělat úplně stejně jako všichni ostatní. Chceme, aby si každý z vás vypracoval svůj systém, jak budete věci skládat dohromady. A to bude unikátní. Ten kurz byl tak oblíbený, že mě New York University začala lanařit, abych u nich také učila. Já jsem říkala: Stačí mi jedna škola, musím si dělat svou práci a mám rodinu. Takže New York University mě přetáhla asi po pěti letech.

 A zadávala jste studentům témata? Má smysl jim dávat směr? Nebo je lepší úplná volnost, ať si každý najde svoje?

Ta volnost… Teď mi třeba můj syn, kterému už je dvaačtyřicet, vyčítal, že jsem jim – dětem – dávala velkou volnost, že jim chybí nějaká struktura.

Myslíte, že je třeba dát studentům mantinely, aby věděli, co vlastně po nich pedagog chce?

Určitě. Často se jich ptám. Nechci do nich tlačit nějaké svoje výmysly. Zadání se snažím vymýšlet tak, aby byla zajímavá, aby to bylo dost široké téma, ve kterém si můžou najít svůj prostor. Ptám se jich, ne každý den, ale třeba obrok, jestli jim to takhle vyhovuje, jestli by třeba nechtěli dostat nějaké volné zadání a oni říkají: Ne, nám to vyhovuje.

Zpětná vazba je důležitá a je dobré, že je každý student úplně jiný.

Dám jim třeba úkol, že budeme dělat kliku k architektuře konkrétního architekta. Nenechám je vybrat toho architekta, protože vím, že by měsíc rozmýšleli, kterého si vybrat, a ztráceli tak drahocenný čas. Tak jim napíšu na lístečky jména architektů, které sama respektuju a obdivuju, a pak je nechám z klobouku vytáhnout jméno.

Nedávno jste měli na UMPRUM téma šperk a architektura – a konkrétní jména architektů. To jsem zaznamenala.

Ale nejdřív dělali kliku, to bylo semestrální. Klauzura byla šperk k architektovi, ale souviselo to s tou klikou. Protože museli pochopit, o čem je ten architekt. Kdysi jsem si prečetla Alváro Siza – portugalského architekta, který řekl, že klika je to první, na co sáhneme, když vstupujeme do domu. Klika definuje to, co uvnitř najdeme. Další semestr jsme měli podobné zadání, ale dostali nový seznam architektů. Měli udělat doll house a jako klauzuru – šperk, který si vezmou na rande s tím architektem, to je jedno, že zemřel třeba před sto lety. Měli volnou ruku ve výběru konkrétní stavby, která k nim nějak promlouvala.

Myslíte si, že šperk je malá architektura?

Myslím si, že ano, protože tělo je krajina, na kterou posadíme sochařské dílo. Není to socha, která sedí na zemi a zemská přitažlivost ji drží ve stejné pozici, tělo je neustále v pohybu, takže s tím se musí pracovat.

Mnohdy to tak říkáme, že je to malá architektura. Širší veřejnost šperk takto nevnímá.

K výstavě té architektury ve šperku jsem napsala zkrácený citát od Stanleyho Tigermana, což je americký architekt, který napsal, že šperk je výborným médiem, jak si otestovat nápad, protože do toho malého objektu musíme shromáždit spoustu myšlenek, zkoncentrovat je, ale nesmí se vytratit, musí zůstat silné. Je daleko náročnější myšlenku zobrazit v tom malém objektu, než když stavíme ten velký barák.

To je pěkné. Právě tady mám, co si myslíte o šperku. Co vás na šperku baví?

Mě na šperku baví to, že ho člověk může nosit s sebou a tak komunikovat se svým okolím.

Je pro vás důležitá nositelnost šperku?

Pro mne ano.

Myslíte si, že šperk je více design, nebo umění?

O tom se diskutuje všude ve světě už půl století a neustále se dospívá k tomu, že ano, že šperk se může stát uměleckým dílem. Samozřejmě že ne každý. Ale za tou bariérou – mezi šperkem a okolním světem – je obrana, abychom se do toho necpali. Řešíme třeba, který obraz pověsit na zeď, ale o šperku řekneme, že nemůže být umění, protože je to užitý předmět. A já říkám, že šperk, třeba brož, má na sobě špendlík, abych si ji dala na sako. A obraz musí mít háček, aby se dal pověsit na zeď.

I šperk můžeme dát na zeď.

Nemůžeme takhle kategorizovat, protože když začnu dělat šperky, které vidím jako dekorace nebo doplněk k módě, tak jsou doplněk k módě. Jenže já chci dělat šperk tak, aby móda, kterou si člověk vybere, byla až na druhém místě.

Stále nás nedokážou zařadit, kam patříme, jestli jsme umění, nebo design. Já to mám spíše jako užité umění, applied art. Design jde úplně jiným směrem. Šperk je skvělý v tom, že může jít různými směry.

Ale může být i designem, protože když ho člověk navrhne a pak ho nechává vyrobit, replikuje, buď nějakým strojem, nebo nějakým…

Sériová výroba…

Tak už vystupuje jako design.

Má to svá kritéria. Mě se moc líbí název ateliéru K.O.V.  Máte to krásně pojmenované, super nápad. Tak ten ateliér dostává širokospektrální rozměr, což i šperk je.

Šperk pro mne nebyl nikdy primární cíl mé tvorby, byla to součást. Vyprávím nějakou větu a ten šperk je buď začátek té věty, nebo tečka za tou větou. Mezi tím se odehrává to, co vkládáme do toho prostředí, které spolu vytváříme, nebo ve kterém žijeme. A název toho ateliéru –  chtěla jsem vytvořit ne úplně značku, ale název, který by si časem vybudoval specifickou identitu. Vždycky opravuju lidi, když řeknou kov, a ne ká ó, vé. Dává nám to možnost experimentovat s mnoha různými materiály a nemusíme se specializovat na kov.

Mě se líbí, že ten materiál je tam obsažený, ale je to vlastně – koncept, objekt a význam – a to je ve šperku důležité. Vždycky byl v historii lidské kultury a měl svůj význam, nebyl jen okrasou, i když měl třeba statutární hodnotu.

Je fakt, že se neustále hlásí lidi, kteří chtějí dělat šperk. Já šperk považuju za výsostný produkt, dovolím si k němu přistoupit, až když pochopím, o čem je architektura, o čem je prostředí, o čem je umění, o čem je sochařství. A chci, aby to i ostatní lidi v rámci školy zpracovali a vyjadřovali se k tomu po svém.

To je perfektní, mně se tenhle koncept velmi líbí. Včera během vernisáže padla otázka – co předáváte svým studentům, co je pro vás to podstatné? Odpověděla jste, že studenty zbavujete strachu. Jak to děláte? Jak je zbavujete strachu?

Zadání, která dostávají, nejsou jednoduchá. Procesem konzultací v průběhu čtyř měsíců, které nám semestr vymezí, k něčemu dospíváme. Student přichází s nějakou představou, co by chtěl během školy dělat. My mu to totálně shodíme. Potřebují si vyčistit mozek a pomaličku si tam vkládat úplně jiné uvažování, jiný pohled na věc. Když vidíte výsledek svojí práce, tu realizaci a víte, co se při ní naučil, napájet, vrtat, tepat a bůh ví co, tak tady je výsledek mojí práce a jsem na sebe pyšná. A když prochází procesem opakovaně –  toho vytváření, vidění výsledků, získávání ocenění, účasti na nějakých výstavách, dostávání zpětné vazby a reflexe od okolí, když jej vyvezeme do Itálie, do New Yorku, do Mnichova, tak mu pomaličku stoupá sebevědomí. Ne to negativní, ale to zdravé, které je strašně důležité k tomu, aby se začal zbavovat nejistoty a strachu. Samozřejmě, že je důležité si zachovat určitou dávku nejistoty, hledání, pokory. Ale už s přesvědčením, že do čehokoli se pustím, tak to zvládnu. Neznamená to, že se přestaneme bát války a nebudeme vstupovat do vztahů, protože se nám jich několik rozpadlo. Nezdary, které jsme v životě zažili, je strašně důležité absolvovat. Nesmíme se bát vkročit do něčeho, co se nám už několikrát nepodařilo. Musíme odvážně čelit challenging situacím. Padneme na hubu a musíme zase vstát.

Také říkám studentům, že je důležité během studia chybovat, zkoušet jít do nejistoty.

Nejen během studia chybujeme.

Ale tam se nic neděje, když se to nepodaří. Když přicházejí studenti ze středných škol, jsou velmi opatrní, uvažují konvenčně. Jak je otevřít?

Dost dbám na to, abych sledovala, jak funguje kolektiv. Objevím se dvakrát týdně na pár hodin, mezi tím chystám cesty, výstavy, soutěže a tak dále. Ale každý nově příchozí musí nějak zapadnout a kolektiv ho musí přijmout. Kdyby tam vstoupil rušivý element, může to celé nabourat. Jsme velká rodina, ale i malý element ji dokáže rozbít. Dbám, aby starší studenti přijali ty mladší. Pomohli jim a předali to, co se naučili, jako starší sourozenci učí ty mladší.

To je pěkné, že starší pomáhají a vychovávají mladší kolegy, se kterýma spolupracují. Od Veroniky Murárikové jsem se dozvěděla, že u vás v ateliéru dochází ke změně. Michal Strach vyhrál konkurz a povede ateliér po vás.

To je mylná informace. Oznámila jsem, že za rok odcházím a zároveň požádala o druhý sabatikal. Rektor mi jej však nepovolil s tím, že by kolegové byli proti, škola nemá peníze, máme novou budovu, že nebude zač topit a tak dále. Tak jsem řekla, že si vezmu neplacenou dovolenou a za sebe navrhuju Michala Stracha. Ten tam už je, bez jakéhokoli konkurzu mne zastoupí. Příští léto se vypíše konkurz. A to i já třeba vyhlásím na Facebook-u, aby to bylo otevřené a mohl se kdokoli přihlásit.

Děkuju za tuto informaci, pro všechny to bylo minulý týden překvapení. Skvělé, že jste to uvedla na pravou míru. My o strachu a Michal Strach…

Ptala jsem se Michala, zda by ho to zajímalo. A on do toho jde s nadšením, vyzkouší si to, a pokud se mu to bude líbit a bude to dobře fungovat, může se přihlásit do toho konkurzu. Potřebuju, aby ten člověk byl empatický, protože bez empatie nemůže pracovat s lidmi. Michal je inteligentní a šikovný kluk. Pouští se do různých projektů. Uvidíme. Ještě je hodně mladý.

Nemyslím si, že je to o věku, ale o tom, že člověk musí umět dávat a naslouchat.

Teď jim chystá nějaké volné zadání, tak uvidíme.

Jsem zvědavá, zda bude pokračovat ve vaší koncepci vedení ateliéru.

Chce to deklarovat volným zadáním, kde se vidí za deset let, kde by chtěli být. Co budou dělat, až budou pryč ze školy. Většina z nich to netuší, ale můžou to zkusit. Já jsem pro.

Kdo byl váš nejlepší učitel?

Všichni, které jsem v životě potkala, byli přátelé, které jsem si vybírala. Skvělých lidí, kteří by mohli být součástí našeho života, je strašně moc. Uvědomila jsem si už v mládí, že čas je v životě omezený a že si musím vybírat takové, od kterých se něco naučím. Byl to třeba profesor ekonomie nebo ředitel Guggenheimova muzea, ředitelka jiného muzea. Vlastně s lidmi, s nimiž trávíte čas, se učíte. Můj učitel byl můj život.

author 023

Co byste poradila svému mladšímu já?

Aby nezapomínalo poslouchat intuici. Žijeme v nějaké dimenzi a věříme, že kolem nás jsou další dimenze. Z těch dalších dimenzí přicházejí hlasy a člověk si uvědomí, že nám napovídají. Mávnem nad tím rukou, ale vzápětí si uvědomíme – aha. To uvědomění přichází v momentě, kdy uděláme nějakou chybu. Třeba zaparkujete a měli byste se jít podívat, co říká ta tabule, ale pak mávnete rukou, protože vás honí čas, a když se vrátíte, je tam pokuta. To je zjednodušený příklad.

Ještě mám další otázku o tom mladším já. Nač je hrdé?

Mnoho let mě mrzelo, že jsem nemohla chodit do školy. O to víc jsem se snažila se učit, číst, cestovat, dívat se, sledovat mnoho různých profesí. Zúžila jsem si to, co hledám, a to mi umožnilo, že se pouštím do věcí, které mě zajímají nejvíc. Ráda dělám něco, co jsem nikdy nedělala. Neumím to, ale už si říkám, že se to naučím a dopředu si říkám, že to zvládnu, protože už jsem si mnohokrát dokázala, že to vždycky dobře dopadne. A když to nedopadne dobře, slíbím si, že to příště udělám líp. A uvědomím si, kde jsem to nedotáhla do maxima. Jsem v životě vděčná za to negativní, protože jsem se z toho snažila udělat to pozitivní.

I kameny mají paměť je název vaší aktuální výstavy v Galerii Českého centra. Mají kameny paměť?

Já věřím, že ano.

Máte širokospektrální výtvarný záběr – od sochy, objektu, kresby, šperku, nábytku, architektury, přes různé materiály. Který materiál je ten váš? A proč? Nebo je to náladou, obdobím?

Je to zadáním. Stejně jako ve škole, když dávám zadání studentům. To zadání vám ukáže cestu a napoví, jaký materiál k tomu použít. To se dá těžko říct.

Takže materiál není ten první… V kolekci Venuše 28, kterou jste prezentovala na Designbloku, tematizujete ženy. Co ženy v umění a ve společnosti – mají to těžší?

Samozřejmě, po staletí, tisíciletí to měli těžší, náročnější, protože za všechno, co dělaly, nedostávaly adekvátní kredit, aby je to motivovalo dávat ze sebe maximum. To potřebuje každý. Chlap dostane práci a dostane za ní zaplaceno. Manželka je doma, po tisíciletí byla doma a starala se o spoustu věcí. Dostávala zaplaceno láskou? Svobodou? Dnes žijeme v úplně jiné době a vůbec nechápeme a nedoceňujeme to, co pro nás dělaly ženy před námi, třeba už od 19. Století, kdy bojovaly za to, abychom mohly volit nebo studovat. Na slavné Yale university mohly studovat ženy až od roku 1962. Vůbec netušíme z našeho pohledu, jaké je nemít svobodu. To je jedna z věcí, moje téma, které nejvíc uctívám –  mít svobodu.

Kolekce Venuše 28 byla pro mne zajímavým zamyšlením nad tím, jak pracujete. Mám ráda vaši práci designerskou, kdy jste spolupracovala s Preciosou. Tehdy vznikla neuvěřitelná skleněná svítidla. To byla vaše první zkušenost s designérsky zpracovaným sklem?

Ještě předtím jsem dělala pro nějakou firmu designy skleniček. Ale to byl jen povrchový design. Spolupráce s Preciosou vznikla tehdy, když byla partnerem Czech Grand Design. Rok předtím jsem vyhrála šperkařku roku za uměleckou kolekci šperků z barokních odřezků barokního nábytku, který jsem našla na zámku v Mikulově.

Prezentovalo se to tuším v Mnichově…

To už si nepamatuju. Ty šperky vznikli jako součást konceptuálního projektu pro bílou paní Perchtu z Rožmberku. Za to jsem dostala šperkařku roku Czech Grand Design a Preciosa byla sponzor. Oceňovali šperkaře roku další spoluprací. Asi očekávali, že vytvořím další kolekci šperků. Přišla jsem však s nápadem postavit strom života. To byl projekt, který jsem měla v hlavě řadu let. Sešlo ze spolupráce s jakýmsi asijským hotelem, tak jsem měla radost, že Preciosa řekla ano. Ten strom byl experiment (?38:10). Chtěla jsem vytvořit duše, které budou mít efekt, že se rozsvítí, že tam vznikne takový třetí duch. Podařilo se to, aniž jsme v to nedoufali. Myšlenka byla, že jádro ovoce ze stromu života má erotický tvar a skleněný obal, který připomíná tvar toho ovoce, bude svítit. Vnitřní tvar se bude odrážet na vnitřních stěnách toho venkovního tvaru a vytvoří se tam ten třetí, jenom duch toho tvaru.

To je úplně úžasná práce.

Bylo to strašně napínavé.

Ta spolupráce je důležitá. Přišla jste s takovým nápadem, protože nejste ze sklářského fachu?

Zjistila jsem, že když člověk přichází k novému médiu, přistupuje k němu s nějakým nápadem, z jiného úhlu, tak může vymyslet…

Znalost technologie limituje?

Jak jsem říkala těm studentům na Parsons, když se naučí to, co umí klasický šperkař…

Právě to je problém, odnaučit se něco, abychom se mohli naučit něco nového. Tyto spolupráce jsou zajímavé.

Mám výhodu v tom, že moje matka byla výtvarnice, která studovala na Akademii výtvarných umění, a můj otec byl vědec, vynálezce, zakladatel robotiky, byl to matematik, strašně přemýšlející člověk, a já jsem asi zdědila geny obou rodičů, kdy musím hodně o věcech přemýšlet, snažím se nacházet souvislosti, přijít s nějakým vynálezem, který se potom aplikuje v materiálu. Ale čím jsem starší, mám pocit, tím těch nápadů přichází míň.

Já si to nemyslím, vždyť jste neuvěřitelná v tom spektru všeho, co tvoříte. Kde berete inspiraci?

Když jsem byla mladší, těch nápadů bylo více.

Už se vám toho hodně podařilo, je za vámi spousta projektů. Kde berete nové podněty?

Možná jsem se vyčerpala na studentech, protože během konzultací mě vždycky napadá, jak by to mělo vypadat. Pak jim to řeknu, což bych neměla, je to přece můj nápad.

Řeknete jim to?

Říkala jsem kdysi mé asistentce: „Prosím tě, zapisuj moje nápady, protože jednoho dne z toho budu moct čerpat,” a ona to nikdy neudělala.

Na co se nejvíc těšíte?

Snad že si prostě dopřeju čas a pojedu někam, sednu si na útes a budu koukat na moře.

To je ten objekt, který máte na výstavě, dům na skále.

To je dům pro Venuši. Kdybych byla o pár let mladší, tak bych ho postavila, ale teď už ne, už není čas.

Takže takový surreálný objekt pro vás. O čem sníte?

O tom domě, o tom klidu. Já se třeba těším na to, až vyrostou mí vnuci a budeme spolu chodit na večírky a já s nima budu tancovat. Ale to už jsou takové věci, to už tam neříkejte…