Recenzia / POZNÁMKY K NOVÉMU MILÉNIU

Imro Vaško: NOVÉ MILÉNIUM 2000-2018, Od pádu Dvojičiek po smrť Zahy Hadid, UMPRUM, 2021

„Krize spočívá přesně v tom, že starý svět umírá a nový se teprve rodí. V tomto mezičase se objevují monstra.“ (Antonio Gramsci)

Kniha Imra Vaška Nové milénium je dokumentem let dospívání tohoto tisíciletí z pohledu autora, jehož referenční rámce dalece překračují úzkoprsé pojetí architektury jako stavebního umění ve prospěch kulturních rámců, přelomových událostí a technologických inovací. Soubor textů psaných v průběhu téže doby pro různá architektonická média popisuje spletitost kontextů, situací a scén, aktérů a autorských stimulů, jejichž vektory a síly udržují pole architektonického diskurzu v životodárném pohybu a napětí. Tato spletitost je též podpořena absencí stránkování či samplováním vybraných projektů obrazové části publikace. Texty plynou za sebou dle časové posloupnosti, díky nezáměrnosti jejich vzájemných témat však tento sled vytváří mnohá překvapivá spojení, někdy téměř předjímající nastávající situace. Rytmus knihy udávají benátská bienále architektury, která autor pravidelně nejen navštěvuje, ale též na nich vystavoval, spolukurátoroval, spolupracoval, soutěžil o expozice či porotoval tyto soutěže. Bienální formát výstav, nejen architektury, ale částečně i umění, představuje jedinou opakující se skutečnost knihy, především zde totiž rezonují různé ruptury, zlomy, konflikty či katastrofy, včetně krize bienále samotného. Jejich důsledkem je ambivalentní nádech nejistoty, který se prolíná celou publikací a který se pokusím dále rozvinout z různých perspektiv.

Foto: Petr Babák.

Foto: Petr Babák.

Architektura jako médium

Imro godardovsky zachycuje architekturu při činu, podobně jako když ve chvíli psaní těchto řádků projíždím tornádem zpustošenou oblastí mezi Hodonínem a Břeclaví a rozsah škod mi bere dech. Vybrané období rámcují především dvě události uvedené již v názvu knihy – pád Dvojčat a smrt Zahy Hadid. Obě byly zároveň spouštěčem nevratných změn na poli architektury. První z nich na dekády ovlivnila politické a bezpečnostní nastavení světa a formálně byla završena až nedávným odchodem americké armády z Afghánistánu, jehož symbolickou spojitost s kulatým výročím 9/11 znovu poskvrnil krví bleskový návrat Talibanu. Druhá započala konec éry starchitektů, snoubících v sobě nejen vizionářství, ale též úspěšnost jeho převedení do reálného světa. Událostí, které v knize architektonicky rezonují je však mnohem více. Kromě bienále samotných se jedná o další výstavy, akce či projekty, které autor komentuje. Některé vycházejí zevnitř architektury samotné, jsou kritickým náhledem či oslavou architektonického uvažování (Česká přísnost vs. Architektka, ktorá láme architektúru). Jiné tematizují vliv externalit a demonstrují pomíjivost architektury, tyto gradují zejména v textu Architektúra aj zabíja líčícím autorovu přímou zkušenost se smrtonosným živlem na osudném ročníku hudebního festivalu Pohoda. Hodnota Imrových výpovědí spočívá právě v zachycení proměny vnímání architektury ve smyslu trvalosti hodnot a estetiky postaveného k architektuře jako médiu, odkazující k francouzské filozofii, teorii nových médií nebo současným výpočetním technologiím.

Vizionářství a starchitektura

Imro nepopisuje tu správnou architekturu, návody či metody, jak k ní dojít. Těžištěm jeho pohledu jsou spíše architektonické experimenty a vize, což ostatně dokládá též význam zkratky jeho kolektivu IVA (Institut Vizionářské Architektury, Imro Vaško Architekti či někdejší ateliér IV – labarch na VŠVU). Právě možnosti jejich zhmotňování jsou tím, co v posledních dekádách prošlo významnou proměnou. Zatímco v době technologicky omezených možností nebyla často složitá odpověď na otázku „Proč?“, ale spíše „Jak?“, v době technologicky vyspělé, kdy je možné vyrobit téměř cokoliv, je tomu právě naopak. Vizionářská architektura v sobě snoubí radikální odpovědi na obé. Synonymem takové architektury byla tvorba Zahy Hadid, která v knize hraje nepostradatelnou roli. Důležitý milník představuje též bienále architektury v roce 2004, které odstartovalo globální boom na pravidlech založeného výpočetního navrhování. Imrova fascinace tímto pojetím architektury je patrná nejen mezi řádky, což je vzhledem k lokálnímu česko-slovenskému diskurzu, dodnes ovládanému značnou mírou konzervatismu a pohledy často se otáčejícími zpět, pochopitelné. Snad i proto se v Novém miléniu příliš nedozvíme o kritice pojetí architektury tohoto progresivního hnutí vycházející zevnitř něj, které zastupují autoři jako Bernard Cache nebo François Roche, vyhraňující se vůči jeho exkluzivitě či asociálnosti. To však neubírá knize na šířce záběru a zároveň umožňuje o jejím poselství dále otevřeně polemizovat.

Foto: Petr Babák.

Foto: Petr Babák.

Progresivní a konzervativní

Imro vnímá benátská bienále nového tisíciletí také jako místa střetu progresivních a konzervativních tendencí. Zatímco prvé jsou v konstantním pohybu, druhé udržují status quo profese jako služby či řemesla a její zodpovědnosti vůči společnosti, místu a nově též planetě. Tuto dvojpólovost jasně artikuluje až v samém závěru knihy na srovnání ročníků bienále první dekády nového tisíciletí a těch následujících. První novomileniální ročníky dle něj ještě sledovaly otevřenost pohledu do budoucna a snahu o vytváření nových architektonických témat, které stály i za iniciačními ročníky této akce sahající do 80. let 20. století. Počínaje ročníkem 2010 potom postupně převážilo retrospektivní a hodnotící nahlížení na stav architektonické profese. Tato interpretace, působící na první pohled poněkud zjednodušujícím dojmem, dává zajímavé podněty k introspekci architektonického dění posledních dvou dekád, které se shodou okolností kryjí s profesním dospíváním autora této recenze. Dává totiž částečnou odpověď na neuvěřitelný zápal pro obor, který spustila euforie po pádu železné opony a který intenzivně dozníval ještě v průběhu nultých let. Stejně jako naznačuje postupný nástup nové generace architektek a architektů, která se v poslední dekádě objevila na scéně a jíž se ještě nepodařilo převzít otěže profese od generace předcházející. Jako by se znovu zhmotňovaly teze Antonia Gramsciho o kulturní hegemonii a snaze vládnoucí třídy o udržení statusu quo i za pomoci implementování opozitních názorů. Nebo se pouze potvrzuje, že nové technologie již prosákly do všech oblastí lidské činnosti a staly se nedílnou součástí našeho každodenního života?

Globální a lokální

Imro je nejen poslem architektonických zpráv ze světa, ale též glosátorem dění na domácí středoevropské scéně. Světový kontext „parametrických“ válek, jehož územně nejbližší bojiště se nachází na Institutu architektury vídeňské Univerzity užitého umění (die Angewandte), však dodnes ovlivňuje česko-slovenský kontext jen okrajově. A naopak, lokální architektonické dění je ve světovém kontextu zcela marginální. To, že periferie mohou být podnětné, je v knize naznačeno na několika místech (Wall Paper Dispositive …, Pokusy – Pohľad spoza Bad Deutsch-Altenburgu), stále se však příliš nedaří, aby byly v našem periferním kontextu vytvářeny tolik potřebné nové významy, které by mohly obohatit globální centra architektonického dění. Podobné poselství je naznačeno v Imrově rekapitulaci bienálních výstav v Pavilonu České a Slovenské republiky, které dle něj charakterizuje dlouhodobá neschopnost představit současnou, sebevědomou a pokročilou architekturu. Tuto tezi jen podporují externality na lokální úrovni – poškození již tak stavebně-technicky a technologicky zastaralého pavilonu padlým stromem v létě 2019 – i na globální úrovni – následnou pandemií, která na rozdíl od celého bienále, konajícího se opožděně tento rok, oddálila oficiální česko-slovenskou účast o dalších několik let. Odůvodnění celkovou rekonstrukcí, na níž nebyla vypsána otevřená veřejná soutěž a která jen legitimizuje konvenční architektonické postupy, je v tomto ohledu zcela nedostatečné.

***

Nové milénium je nevšedním zážitkem, který čtenáři umožňuje znovu nahlédnout motivace a kontexty soudobé architektury. Není pohledem zpět, ale labyrintem podnětů znovu se naučit dívat kupředu, jakkoliv nelichotivá budoucnost nás s ohledem na současné environmentální, ekonomické a společenské krize může čekat. Nenabízí konkrétní odpovědi, ale nakažlivé nadšení z neznámého a překvapivého i odvahu se po těchto nejistých a neprobádaných cestách architektury vydat. V neposlední řadě je také pozvánkou na letošní bienále architektury. To sice již součástí publikace není, Imrova aktuální recenze na něj však svědčí o tom, že třetí dekáda tohoto tisíciletí opět slibuje novou vlnu progresivních přístupů.

Recenzia Imra Vaška na benátske Bienále architektúry 2021

Foto: Petr Babák.

29 / 9 / 2021
by Jakub Kopec
Zdieľaj na Facebook