Rozhovor / JAKUB KOPEC
"Jediné, co mě na architektuře zajímá, je rozmanitost."
Rozprávala som sa s architektom a pedagógom Jakubom Kopcom o tom, ako prebieha jeho spolupráca na výstavách a ako súvisí s architektúrou trvalou. Architektúra výstavy je efemérna architektúra, navyše nemá svoje samozrejmé študijné a profesijné zázemie. A pravdepodobne málokedy prebieha ako niekoho nepretržitá činnosť. Jakub Kopec má pomerne široké portfólio takýchto projektov a čitateľný rukopis. Čitateľný, lebo je čo čítať, je zrozumiteľný, čo je v konečnom dôsledku jedným z faktorov kontinuity.
Plochy, polia, rozliehajúci sa priestor, ktorý rešpektuje fyzické hranice miesta, berie ich na vedomie, ale zároveň ide ďalej, za ne, neukončuje sa nimi. Ide do výšky aj do šírky, inštalácia je vždy spätá s miestom a obsahmi výstavy a zároveň sa neobmedzuje, nebojí, je im rovným spoločníkom. Aj keď sú hranice medzi tým čo je priestor, architektúra výstavy a exponáty jasné, napriek tomu z nich mám pocit organického celku. S priestorom pracuje celistvo.
Architektúry výstav, na ktorých (spolu)pracoval, sú prítomné. Nefungujú ako sokle, tvrdé a prísne, nútiace exponáty stáť a deliace jeden od druhého. Jeho architektúry sú mäkké, tvárne, exponáty sa v nich ukladajú, ležia, voľné prelínajú z jedného na druhý. V posteľnom environmente by mohli byť perinou. Posteľ je výstavný priestor na ktorý sa niekto / niečo ukladá.
Vedúca skamenelina, architektura výstavy, kurátorka Ivana Rumanová, spolupráce Dávid Koronczi, Nová synagoga, Žilina, 2019.
Pódium, instalace, kurátorka Katarína Gatialová, Nová synagoga, Žilina, 2013.
GS: Aký je rozdiel medzi architektúrou výstavy a výstavou architektúry / architektonickou výstavou?
JK: Rozlišovat mezi architekturou výstavy a výstavou architektury mi nepřipadá zajímavé. Pokud vidím podnětné rozdíly, jsou to spíše drobné nuance rozlišitelné až v okamžiku, kdy nám oba pojmy splývají. Architektura i výstava se nám vždy určitým způsobem staví nebo vystavuje do cesty a zajímavé může být, jakým způsobem tak činí. Jestli sama o sobě výrazněji exhibuje nebo vyžaduje více naší pozornosti, zvídavosti či dokonce vstupuje do naší intimní zóny. Mám rád to znejasňování hranic mezi nimi, mezi exhibicionismem a intimitou, formou a obsahem, fundusem a exponátem nebo tedy architekturou výstavy a výstavou architektury…, znejasňování, které vytváří překvapivé situace. Naplňuje mě, když architektura/výstava takové situace vytváří. Architekta/kurátora potom chápu jako průvodce, převaděče na cestě mezi nimi.
Sám si architekt aj kurátor, alebo architekt/kurátor. V tvojom rozhovore s Janom Taborom a Imrom Vaškom Kurátorovanie oslobodzuje architektúru (ERA 21 #1 2015) odznelo, (aj na margo meniacej sa úlohy architekta a rozšírenia pojmu architektúry), že kurátorovanie ako také je “autentickým architektonickým prejavom” (Imro Vaško). Aké miesto má formát výstavy a práca na nej v rámci tvojej (architektonickej) praxe?
Termín kurátorování architektury, který jsme rozvíjeli ve zmíněném časopisu, byl pokusem o redefinici tradiční role architekta jako singulárního tvůrce/mistra, který zastává určitou nadřazenou, řídící, a tedy i mocenskou pozici. Východiska přístupu kurátora nebo obecněji mediátora jsme chápali jinak. Představoval pro nás určitého zprostředkovatele v tvůrčím procesu, který je ze své podstaty otevřený či neukončený, založený na vyjednávání mezi zdola nahoru a shora dolu, na mezioborové spolupráci, na kritickém myšlení, na citlivosti… Představuje určitou aktivní formu tvorby. Pokud mluvím o kurátorování, mám na mysli toto rozšířené pojetí práce architekta, ne práci kurátora v tradičním kontextu realizace výstavních projektů. Ten se možná o aktualizaci své soudobé role pokouší podobně…
Vystudoval jsem a nabyl praxi jako architekt, dívám se na svět z této pozice. Pozice, která se mi od počátku jeví poněkud omezená a jednostranná, což bývá zdůvodňováno důležitostí a náročností architektonické profese, ale většinou souvisí spíše s vlastní ješitností. Snažím se překračovat tuto vlastní omezenost a prostředí architektonických médií a výstav mi k tomu poskytlo prvotní prostor.
PRAHA/Fórum pro architekturu a média, adaptace restaurátorské dílny a části nádvoří Pražákova paláce na kulturní prostor s kavárenským provozem, spoluautor Jaroslav Sedlák, spolupráce 4AM, Zdeněk Kvasnica, Tomáš Baše, Radek Herman, Jiří Koplík, Marek Jaroš, Eva Tringelová, Brno, 2014-2019.
XII. Trienále malého objektu a kresby, architektura výstavy, kurátoři Mária Janušová, Erik Vilím, spolupráce Dávid Koronczi, Galéria Jozefa Kollára, Banská Štiavnica, 2018.
Ako prekračuješ obmedzenosť pozície architekta v rámci projektov, na ktorých pracuješ?
Když jsem začal studovat architekturu, zásadní roli hrálo definování konceptu, který by měl návrh naplňovat od celku k detailu. Navrhnout, projekčně vyprecizovat a dotáhnout takto nastavenou koncepci k dokonalé realizaci představuje onu mistrovskou práci architekta. To, co se nepodaří (a v tom zdlouhavém, roky trvajícím procesu se toho nepodaří mnoho), je chápáno jako chyba. Architekti, kteří by chtěli být neomylnými mistry, si stěžují na újmy způsobené byrokratickým aparátem, stavebními firmami, svéhlavými investory i nepřejícími kolegy či kritiky. Místo této utkvělé představy, že jsou všichni proti nám a naše koncepce musí těmto silám odolat, hledám přístupy, které by dokázaly být nepředvídatelným okolnostem otevřeny nebo je dokonce tvůrčím způsobem dále rozvíjely. Místo naplňování předem daného definitivního konceptu je pro mě čím dál podstatnější komplexnost pojetí návrhu, která spočívá v otevřenosti náhodě, jinakosti, v chápání chyb jako nových tvůrčích stimulů, v neukončenosti jako uživatelské svobodě…
V rámci projektů, na nichž se podílím, se pokouším být aktivní a kritický a stejný přístup je pro mě důležitý také od ostatních zúčastněných. Nebýt pouze zpracovatelem dokumentace. Překračovat obvyklé kompetence, navzájem si nejen naslouchat, ale i mluvit do věcí napříč obory, danými rolemi. Participovat, spoluvytvářet nejen návrh a projekt, ale i jeho zadání. Nebýt jen autorským dozorem nad realizací. Vyzkoušet si být technickým dozorem investora, dodavatelem vlastní realizované stavby, jejím provozovatelem nebo aktivním uživatelem. To všechno jsou možné podněty k přehodnocení naučeného přístupu k architektuře, k jeho transgresi. Výstavní prostor potom představuje skvělý trenažér k testování nových východisek.
Adaptace bývalého dělnického domku v Kamenné kolonii, Brno, od 2010.
Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách, 2. cena v mezinárodní krajinářsko-architektonické soutěži, spoluautoři Klára Zahradníčková, Tomáš Džadoň, spolupráce Paly Paštika, Aurélia Garová, Luboš Zbranek, Lynda Zein, Lety u Písku, 2019-2020.
Aké “architektonické” témy pri práci na jednotlivých výstavných projektoch otváraš?
Jediným architektonickým tématem, které mě zajímá, je rozmanitost. Deleuze s Guattarim hovořili o multiplicitách a rhizomech, které nejsou založeny na konečných stavech, ale na procesech, na stávání se. Palo Fabuš používá zvukomalebné slovo vznikavost, které rozvíjí Deleuzovu virtualitu, tedy to, co je možné, tvořivé, nepředvídatelné, jiné. S rostoucí rozmanitostí či komplexitou neroste kontrola, ale právě schopnost improvizace. Nevěřím v modernitu a její lineárnost, v nějakou vyšší dimenzi, k níž bychom směřovali. Vše probíhá v cyklech, nelineárně a ve vztazích. Vyhledávám takové vztahy a souvislosti v tom, co je k dispozici, a pěstuji další odnože tak, aby žily vlastním životem.
Vznikavosť o ktorej hovorí Palo Fabuš odkazuje k trvaniu, tvoreniu, v opozícii k priestorovosti ako niečomu už hotovému. Ako sa tento performatívny, vzťahový prístup správa k výstavnému priestoru / spája s výstavným priestorom?
V Obristových rozhovorech s průkopníky kurátorování z 60. a 70. let vícekrát zaznělo, jak je pro vystavování důležitá určitá procesuálnost, nedokončenost. A tu architektonicky nepředstavuje bílá kostka nové kunsthalle, ale období improvizovaného provizoria, které jí předcházelo. Pokud je kultura souhrnem již ustanoveného, ověřeného, je umění doménou neustále se ustanovujícího, vznikajícího, tvořivého, kritického. Štěstím v neštěstí mnoha slovenských výstavních prostorů je právě tato neustanovenost, tedy pokud se s ní dokáže dále pracovat, rozvíjet její přednosti. Hned můj první intenzivní kontakt s kulturním a uměleckým prostředím na Slovensku byl skrze takto se ustanovující Novou synagogu v Žilině. Tehdy ještě nebyla zpola bílou kostkou a zpola obnoveným Behrensem, ale fascinujícím živým staveništěm. Samozřejmě zcela v pořádku je i její dnešní “dokončená” podoba, bez toho improvizovaného procesu, který jí předcházel, by ale vypadala určitě jinak. Opačným případem je třeba Galerie Jozefa Kollára v Banské Štiavnici, kde se provizorium postupem času zakonzervovalo jako něco oficiálního, s nímž možná nepohne ani vitální energie vloni hostujícího projektu Zlaté časy. Rád bych se mýlil.
Máme tedy výstavní prostor, který již určitou architekturu má. Někdy teprve vzniká a poskytuje tak zcela jiné možnosti do něj intervenovat, jindy je “hotový” a intervence v něm jsou důležité jen ve výjimečných případech, nebo když už začíná být příliš okoukaný. A pak máme různé způsoby vystavování v tomto prostoru. Ty představují svět sám pro sebe, protože jsou nositelem vlastního obsahu. Často vůbec žádnou architekturu nepotřebují, resp. jde jen o to, jak je umístit do daného výstavního prostoru. Podobné je to, pokud jde o výstavu na míru vznikajících výtvarných děl. Architektura výstavy, jako prostor k testování autorských strategií a taktik, jak mě zajímá nejvíce, je něčím nesamozřejmým, závisejícím na specifických okolnostech dané situace. A i v případě, že je možné takto velkoryse intervenovat, představuje vždy pouze jednu z vrstev výstavy, která by neměla konkurovat vystavenému, ale spíše vytvářet určitý meziprostor mezi výstavním prostorem a výstavou, který reaguje na obé.
Krištáľová reťaz, architektura výstavy, spoluautorka a kurátorka Lucia Tkáčová, Galéria Jozefa Kollára, Banská Štiavnica, 2019.
Space Is the Place, instalace v rámci projektu Hydrozoa – Stála expozícia Stana Filka, spoluautoři František Demeter, Jan Čumlivski, kurátorka Mira Keratová, Stredoslovenská galéria, Banská Bystrica, 2020.
Podmieňuje (výstavný) priestor sám o sebe vlastný “kurátorský prístup”- naznačuje/spochybňuje určité spôsoby výstavy, alebo ovplyvňuje jej obsah?
S kurátorováním, jak jej chápu, je to jako s užíváním stavby. Jak popisoval americký sociolog Richard Sennett, pokud máme jasnou představu o budově nebo jejím projektu dříve než dojde k realizaci, než ji lidé začnou používat, ztrácíme určitou schopnost přizpůsobivosti a živosti jejího prostředí. Takový předem hotový projekt představuje uzavřený systém. Naopak otevřený systém poskytuje určitou míru volnosti v osvojování si stavby jejími uživateli. Aby tato volnost nebyla neurčitá, ale významotvorná, je zásadní vícehlasý dialog všech zúčastněných stran. S takovým tvůrčím dialogem při navrhování se nedá nijak obchodovat, jak předstírají nové marketingové strategie některých obchodníků s nemovitostmi, nejde totiž o dosažení efektivity, ale spíše afektivity. Můžeme mít skvěle navržený dům, v našem případě třeba galerii, pokud však není možné v rámci ní vystavovat jinak, než dovoluje “provozní řád” nebo navyklé “standardy vystavování”, je to jen prázdná schránka nevytvářející nové významy a v konečném důsledku tedy možná ani žádnou galerií není.
Vie sa naopak (dočasná) výstava do nejakého priestoru vpísať natrvalo, zmeniť ho? Niečo tam z nej ostane, alebo niečo z miesta vezme.
To by bylo skvělé, každou další výstavou podvratně měnit celý dům! Instalacemi samozřejmě můžeme testovat možnosti daného prostoru, některé mohou ovlivnit i jeho dlouhodobější úpravu. I v synagoze nakonec natrvalo pořídili praktikábly, které se osvědčily, ale to je spíše o vybavení prostoru než o prostoru samotném. Jiný případ představuje zašlý hnědý zátěžový koberec v Galerii Jozefa Kollára, který jsme díky několika výstavám postupně nechali mizet. Začalo to jeho vychylováním od desetiletími zakonzervovaného stavu do nové “kobercové krajiny”, přes jeho částečné odstranění a úpravu takto odkryté betonové podlahy, po jinou instalaci pracující s barevnými pásy koberce nového – již opravdu jen dočasného…Na výstavním prostoru mám rád jeho časovost, různou rychlost a setrvačnost toho, co se v něm odehrává. Může to být performance na pár minut, instalace na pár týdnů, dlouhodobá expozice na pár let, prostor samotný na několik desetiletí i století. A nejzajímavější jsou pro mě momenty jejich vzájemného ovlivňování. Události, vrstvení, recyklace, transformace, vznikání i zániky.
Y, architektura výroční výstavy VŠVU, kurátoři Barbora Komarová, Ľuboš Kotlár, Miroslava Urbanová, Galéria Umelka, Bratislava, 2019.
Les je více, plán pro Stanici Žilina-Záriečie po požáru S2, spolupráce Klára Zahradníčková, Marek Adamov, 2019.
Ako sa pracovalo so žilinskou synagógou – staveniskom a “dokončenou” synagógou?
Pracovat v synagoze je vždy radost, především kvůli všem těm, kteří stojí za její rekonstrukcí a provozem. Tento dům je výjimečný svou schopností být chrámem, aulou, kinem, výstavním nebo koncertním sálem. Vděčí za ni centrálnímu převýšenému prostoru s ochozem a kupolí, který je jeho největší předností i slabinou zároveň. Každá instalace se s ním musí nějak vypořádat. Měl jsem to štěstí už třikrát a vždy to bylo stejně podnětné. Tedy ne kvůli té geometricky dokonalé centrále, ale kvůli její nedokonalosti. Chyba je inspirativnější než jakýkoliv řád, pořádek začne být snesitelný, až když dojde k jeho porušení, ušpinění. Vlastně jsem v synagoze zatím nepracoval s ničím jiným než s geometrickou odchylkou původního “ideálního” projektu a realizované stavby. Kdyby byla kupole synagogy vrchlíkem koule, která se dle Behrensova návrhu měla dát do jejího vnitřního prostoru vepsat, levitovala by tato koule pár stop nad podlahou. Poprvé jsme tuto mezeru vyplňovali dočasnou platformou z výškově stavitelných pódiových podest, na nichž se pak odehrával doprovodný program. Druhá instalace virtuálně zhmotňovala pomyslnou kouli v podobě obrovského míče, s nímž bylo možné si v meziprostoru vzniklém odchylkou pohrávat. Potřetí to bylo záměrně až příliš monumentální pole nedokonalých podstavců pro vystavování agregované z různě opotřebovaných soklů, zapůjčených z jiných výstavních institucí, a hyperbolizované několika dřevěnými trámy a latěmi. Jinak podobných odchylek mezi synagogou-staveništěm a “dokončenou” synagogou bychom asi našli mnoho. Možná už nastal čas se začít věnovat jim.
Ako začínaš, a ako končíš? S čím do výstavy (projektu) vstupuješ a s čím odchádzaš?
Jak už jsem zmiňoval, hledám aspekty daného prostoru nebo prostředí, které mě zajímají, a dále je rozvíjím tak, aby vytvářely nové situace. Testuji k tomu různé strategie a taktiky. Ty, které se ověří, dále zkouším aplikovat v měřítku architektury, urbanismu, krajiny. Architektura je pro mě nositelem určitého sdělení, k němuž musíme dospět dialogicky a jež musí být schopno produkovat další významy. Výstavní instalace je pro mě vznikající architekturou, modelovým prostředím 1:1, které díky své dočasnosti umožňuje učit se z vlastních chyb bez dlouhodobých či trvalých následků.
Čo považuješ za dobrú architektúru výstavy, resp. aká ti za posledné obdobie utkvela v pamäti?
Nemám rád rozlišování na dobré a špatné, když jedno je pod vlivem druhého. Důležité pro mě je, zda výstava iniciuje nové interpretace, což se může stát i zcela nechtěně. Období korony mi rámují dvě takové výstavy podnětné svou architekturou i příběhem. První z nich restrikce přerušily těsně po jejím otevření. Jedná se o výstavu Pro/Měna Karlín Elišky Málkové a Lyndy Zein v galerii VI PER, která dává do souvislostí povodeň a developerství na příkladu posledního urbanistického rozvoje pražské městské části. Druhé z nich korona odložila derniéru až do uvolnění tzv. opatření. Mám na mysli výstavu Tušení světla Lucie Tkáčové a Jara Vargy v Galerii Jozefa Kollára, rozvíjející příběh ztracené knihy záhadologa Ludvíka Součka. Teď už jsou výstavy opět v plném proudu a mám co dělat s těmi, na nichž se podílím…